Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Patrika Procházky, Tomáše Studeníka a PaedDr. Mgr. Vladimíra Procházky, všech zastoupených JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 179/2022-42 ze dne 22. února 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 83/2020-45 ze dne 4. května 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva.
2. Stěžovatelé jsou členy přípravného výboru náboženského společenství Ecclesia Risorum. U vedlejšího účastníka podali návrh na registraci podle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). Návrh stěžovatelů vedlejší účastník zamítl a ministr kultury pak zamítl rozklad proti rozhodnutí vedlejšího účastníka.
3. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí ministra kultury a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
5. Stěžovatelé ve stručné ústavní stížnosti vytýkají Nejvyššímu správnímu soudu, že bez opory v podústavním právu i v Listině základních práv a svobod ("Listina") rozlišuje mezi náboženstvím a jiným přesvědčením, ač jde o rozlišení zcela subjektivní závisející na vnitřním přesvědčení každého jedince. Výklad obou soudů je podle stěžovatelů příliš zužující a bezdůvodně preferuje náboženství, která jsou ve středoevropském kontextu etablovaná. Názor soudů, že stěžovatelé mohou své náboženství projevovat v soukromí, avšak nikoliv na veřejnosti, považují za nepřijatelný.
6. Ústavní stížnost je včasná, přípustná a byla podána oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
7. Sdružování v církvích a náboženských společnostech je na ústavní úrovni regulováno čl. 16 Listiny. Naproti tomu čl. 15 Listiny, jehož se dovolávali stěžovatelé, se týká výlučně individuální dimenze náboženství či jiného přesvědčení.
8. Náboženskou svobodu upravuje rovněž čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Nejvyšší správní soud v bodech 14 až 17 napadeného rozsudku adekvátně shrnul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se výkladu tohoto ustanovení. Vystihl, že pod jeho ochranu spadají i přesvědčení, která nejsou náboženská, jako například veganství, komunismus nebo pacifismus. Teze, že nikoliv každé přesvědčení je náboženstvím, proti níž stěžovatelé brojili, tedy má oporu v ustálené rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva.
9. Článek 9 ve spojení s čl. 11 Úmluvy státům zakládá pozitivní povinnost umožnit kolektivní výkon přesvědčení tím, že příslušnému společenství umožní získat právní subjektivitu a působit ve formě právnické osoby (například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Religiongsgemeinschaft der Zeugen Jehovas a ostatní proti Rakousku ze dne 31. října 2008, stížnost č. 40825/98, body 62 a 63). Právní forma právnické osoby totiž umožňuje trvalejší existenci společenství a je spojena s charakteristikami, které nelze vybudovat na obligačním základě bez součinnosti státu (typicky oddělení majetkové sféry právnické osoby a jejích zakladatelů a členů jejích orgánů, které je účinné i vůči třetím osobám).
10. Z uvedeného ovšem nutně neplyne, že by stěžovatelé měli nárok založit si právnickou osobu s právní formou církve či náboženské společnosti. Ostatně některé státy, které jsou rovněž stranami Úmluvy, ani samostatnou právní formu pro náboženské organizace nemají. Pozitivní povinnost plynoucí z čl. 9 Úmluvy je naplněna již tím, že stěžovatelé si mohou založit spolek podle § 214 a násl. občanského zákoníku a sdružovat se v něm.
11. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (body 11 a 12 napadeného rozsudku), podle níž § 3 písm. a) zákona o církvích má normativní význam, a tedy je možno církev či náboženskou společnost založit jen za účelem kolektivního vyznávání určité náboženské víry, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ostatně i čl. 16 Listiny se týká výlučně sdružování pro náboženské účely.
12. Stěžovatelé oprávněně připomínají, že veřejná moc nesmí upřednostňovat některé konfese, které jsou ve středoevropském kontextu tradiční, na úkor ostatních, byť by se jejich učení či praxe jevily jako nezvyklé a odlišné od těch, jimiž se vyznačují etablovaná náboženská společenství.
13. To ovšem neznamená, že by nebylo možno v konkrétní situaci posoudit, zda je něco náboženstvím a bylo třeba se vždy spolehnout na prohlášení zakladatelů organizace, jež se uchází o registraci. Koneckonců, nesmí-li se stát podle Listiny vázat na náboženské vyznání, musí být možno rozlišit, co náboženstvím je, aby nedošlo k porušení zákazu stanoveného v Listině.
14. Nejvyšší správní soud připomněl (bod 19 napadeného rozsudku), že ministr kultury při rozhodování o rozkladu vzal například v úvahu, že prameny věrouky Ecclesiae Risorum vznikly až v souvislosti s návrhem na registraci a že jde o dobrovolné sdružení osob bez ohledu na jejich příslušnost k víře a náboženství, z čehož usoudil, že náboženská věrouka není předmětem zájmu Ecclesiae Risorum. Tyto konkrétní argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybnili.
15. Pokud za daných okolností správní orgán uzavřel, že organizace, jejíž registrace se stěžovatelé domáhali, neměla náboženský charakter, a soudy toto hodnocení aprobovaly, nelze tomu z ústavního hlediska nic vytknout.
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu