Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 674, k. ú. Troja v Praze 8, IČ 267 23 093, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 450/40, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008, čj. 21 Co 543/2007-49, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení specifikované rozhodnutí obecného soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro rozpor čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, čj. 13 C 198/2006-30, zamítl žalobu, na základě níž měla být stěžovateli (coby žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3309 Kč s příslušenstvím, a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8211 Kč. K odvolání žalobce změnil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3309 Kč s příslušenstvím a náklady řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím.
Ústavní stížnost obsahuje námitky procesní i hmotněprávní povahy. V procesní rovině stěžovatel namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tato vada spočívá v tom, že odvolací soud nepoučil účastníky o změně právního posouzení projednávané věci, čímž jim upřel možnost jakkoliv se vyjádřit a vylíčit skutečnosti k novému právnímu hodnocení věci. Hmotněprávní argumentace vytýká nesprávné právní posouzení věci; stěžovatel se na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že ustanovení smlouvy o ostraze, které podmiňuje účinnost výpovědi stěžovatele totožnými projevy vůle dalších sedmi právnických osob, je již jen pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku absolutně neplatné. Stěžovatel zároveň v ústavní stížnosti uvádí, že shora označený rozsudek odvolacího soudu napadl též žalobou pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. a že ústavní stížnost podává z opatrnosti pro případ, že by žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta.
Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat. Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.
Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V posuzované věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé. Takové rozhodnutí je tedy možné ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost; stěžovatel tak ostatně učinil, jak sám uvádí v ústavní stížnosti. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu byla nesprávným postupem odvolacího soudu odepřena možnost jakkoliv se vyjádřit a vylíčit skutečnosti k novému právnímu hodnocení věci, jde o námitky, jež lze podřadit pod § 229 odst. 3 o. s. ř. Ze subsidiarity ústavní stížnosti přitom vyplývá, že je v prvé řadě věcí obecných soudů, aby se v řízení o žalobě pro zmatečnost těmito námitkami zabývaly. Jinak řečeno, ústavní stížnost založená na námitce nesprávnosti postupu odvolacího soudu, kterým byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem, aniž předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost, je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tento závěr přirozeně neznamená, že je stěžovateli ohledně odepření možnosti jednat před soudem jednou provždy odepřena ochrana v řízení o Ústavní stížnosti; je však zapotřebí, aby nejprve vyčerpal skutečně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, tedy i žalobu pro zmatečnost. Od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva poběží lhůta k podání ústavní stížnosti (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Za těchto okolností je rovněž předčasné zabývat se námitkami směřujícími proti právnímu posouzení věci samé. Krom toho je nutno podotknout, že námitky nesprávného právního posouzení mohou být v řízení o ústavní stížnosti důvodné pouze tehdy, pokud by nesprávný právní názor na interpretaci jednoduchého práva zároveň znamenal porušení některého ústavně garantovaného práva stěžovatele. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti však v tomto směru porušení žádného ústavně garantovaného práva ani netvrdí; stěžovatel pouze polemizuje s odvolacím soudem ohledně názoru, zda výpověď byla platná, či nikoliv. To platí tím spíše v řízení, u nějž hodnota předmětu sporu je natolik bagatelní, že zakládá nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Po uvedených zjištěních byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů
soudce zpravodaj