Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů Š. D. a P. D., obou zastoupených JUDr. Alenou Kubalovou, advokátkou v Ostravě, Matiční 20, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Co 585/2005-90 ze dne 8. 11. 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 80 C 51/2004-66 ze dne 30. 6. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na ochranu vlastnického práva spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé tvrdí, že Okresní soud v Ostravě v napadeném rozsudku nesprávně vyhodnotil institut vydržení, protože oni po dobu 20 let o předmětný pozemek pečovali s péčí řádného hospodáře a vlastníka, a vlastnická práva nabyli v dobré víře, neboť žádný jiný subjekt neuplatnil, ani nevykonával po celou tuto dobu vlastnická práva. Dále soudu vytýkají, že přestože rozhodl o tom, že původní nájemní smlouva je neplatná, vzal tuto smlouvu jako důkaz v neprospěch stěžovatelů. Ti naopak tvrdí, že "na základě vyslovení neplatnosti smlouvy nebyl dán žádný právní titul" a tím je prokázáno, že o pozemek, který bezprostředně přiléhá k jejich nemovitosti, řádně pečovali. Stěžovatelé dále vytýkají statutárnímu městu Ostrava, že předmětný pozemek převedlo na jiný subjekt, byť vědělo, že v předmětné věci probíhá soudní řízení, "tedy o vydržení".
Podle doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 6. 2007 stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud oba citované rozsudky zrušil a aby přikázal statutárnímu městu Ostrava obnovit stav před porušením základního práva na ochranu vlastnictví.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které jsou zahrnuty již v napadených rozhodnutích, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 11 Co 585/2005-90 ze dne 8. 11. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Konstatoval, že statutární město Ostrava není pasivně ve sporu věcně legitimováno, protože jako vlastník předmětného pozemku je v Katastru nemovitostí zapsána třetí osoba (T. V.). Ze spisu vyplývá (č.l. 87 revers), že se odvolací soud - po zjištění z aktuálního výpisu z Katastru nemovitostí (č.l. 86), že jako vlastník je zapsána osoba třetí - dotázal stěžovatelů, zda budou chtít učinit příslušný procesní úkon směřující k tomu, aby do řízení vstoupil aktuálně zapsaný vlastník na místo dosavadního žalovaného statutárního města Ostravy. Stěžovatelé prohlásili, že trvají na žalobě proti původnímu žalovanému. Odvolací soud dodal, že - odhlédne-li od změny vlastníka - bylo rozhodnutí soudu I. stupně správné i věcně, neboť stěžovatelé nemohli být za daných okolností v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli pozemku; zde odkázal na správné závěry okresního soudu.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli stěžovatelé dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 1312/2006-117 ze dne 2. 11. 2006 odmítnuto jako nepřípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam; to proto, že rozhodnutí ohledně nabytí vlastnického práva stěžovatelů ke spornému pozemku vydržením není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však ústavní stížností napadeno nebylo.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřuje závěr, že neúspěch stěžovatelů ve věci sám o sobě neznamená, že došlo k porušení jejich základních práv nebo svobod, jestliže obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s příslušnou právní úpravou, respektovaly procesní práva účastníků řízení a daly jim možnost uplatnit svá tvrzení a doložit je potřebnými důkazy. V předmětné věci je ze spisu patrné, že obecné soudy nezkrátily stěžovatele na jejich procesních právech a poskytly jim náležité poučení podle příslušných procesních předpisů.
Jejich skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů a vyvozené právní závěry těmto skutkovým zjištěním odpovídají. Obecné soudy v této věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem; nelze jim tedy přičítat porušení základních práv stěžovatelů, zejména práva na ochranu vlastnictví, či práva na spravedlivý proces. K namítanému porušení základního práva na ochranu vlastnictví připomíná Ústavní soud i svou ustálenou rozhodovací praxi, že ochrana je poskytována vlastnickému právu již existujícímu, nikoliv pouze tvrzenému nároku na ně.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví podle č. 11 odst. 1,3 Listiny zjevně nedošlo.
Stěžovatelé rovněž požadovali, aby Ústavní soud přikázal statutárnímu městu Ostrava obnovit stav před porušením základního práva podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, tj. před převodem předmětného pozemku na jinou osobu na základě kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2005. Tomuto návrhu nemůže Ústavní soud rovněž vyhovět, protože ústavní stížnost směřovala proti pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, a zde se lze domáhat zrušení napadených rozhodnutí [ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Naproti tomu navrhovaný petit znějící tak, aby Ústavní soud přikázal obnovit stav před porušením základního práva, odpovídá ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona tomu, že ústavně zaručené právo bylo porušeno jiným zásahem orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. O takový případ však v souzené věci nešlo. Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2007
Vojen Güttler předseda senátu