K povinnosti podřídit se režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích i po trestní rehabilitaci "navracející" pozbyté vlastnictví
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.
D. a D. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2120/95, ze dne 12. 1. 1996, ve věci návrhu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2120/95, ze dne 12. 1. 1996. Citovaným odvolacím rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 197/92, ze dne 29. 8. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelů na stanovení povinnosti vedlejším účastníkům uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání věci, konkrétně rodinného domu v K. čp. 74 se st. par. č.
760. Navrhovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti na rozpor závěrů hodnocení dokazování obecnými soudy s nálezem Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 117/93 a nálezem Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92 . Poukazují na skutečnost, že v roce 1982 opustili republiku a byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 7. 1990 pak byli oba rehabilitování podle zák. č. 119/1990 Sb. V důsledku původního trestního rozhodnutí propadl rodinný dům stěžovatelů v K.
státu. Kupní smlouvou ze dne 27. 6. 1984 byl tehdejším Městským národním výborem v Kamenici nad Lipou prodán vedlejším účastníkům. Navrhovatelé využili možnosti podle zákona č. 87/1991 Sb. a požádali vedlejší účastníky o vydání domu, mimosoudní výzva nebyla však vedlejšími účastníky akceptována. V souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích proto uplatnili navrhovatelé žalobu u obecného soudu. Stěžovatelé dovozují, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že jsou osobami oprávněnými podle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a že vzhledem k trestní rehabilitaci došlo k obnovení jejich vlastnických práv "ex tunc" ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I.
ÚS 117/93
. Současně dle názoru navrhovatelů v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastníci nabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Rozpor s tehdy platnými právními předpisy a protiprávní zvýhodnění vedlejších účastníků při koupi domu spatřují navrhovatelé v nerespektování postupu dle Směrnice pro prodej rodinných domků č. 10 z roku 1964 a dále v podhodnocení kupní ceny o 33.649 Kčs. Pokud obecné soudy zamítly žalobu navrhovatelů, porušily tím podle jejich názoru ustanovení čl.
11 odst. 1 věty prvé a druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ze všech shora uvedených důvodů navrhují navrhovatelé zrušení rozsudku odvolacího soudu citovaného v úvodu tohoto nálezu. Ze spisového materiálu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pelhřimově opřel své zamítavé rozhodnutí z 29. 8. 1995 o zjištění, že odpůrci V. a V. Š. nabyli nemovitosti potom, co byli nuceni ve veřejném zájmu (stavba závodní jídelny) prodat vlastní domek. Městský národní výbor v Kamenici nad Lipou jim proto nabídl ke koupi dům č.
74. Protiprávní zvýhodnění soud nezjistil, neboť shledal přiměřeným, že městský národní výbor za této situace z několika žadatelů jednal v první řadě s manžely Š. Ani cenový rozdíl v revizních posudcích jednotlivých znalců neshledal soud závažným.
Okresní soud měl k dispozici postupně tři znalecké posudky. Dva posudky se pohybovaly v rozmezí hodnoty domu 190-200 000 Kčs, třetí vybočoval nad 220 000 Kčs. Všichni znalci se však shodli na tom, že možná úvaha o amortizaci nebyla v rozporu s pokyny metodické příručky pro posuzování amortizace. Okresní soud v důsledku toho dospěl k závěru, že odpůrci při koupi nebyli protiprávně zvýhodněni. V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhli jak vedlejší účastníci tak Krajský soud v Českých Budějovicích zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci poukázali na skutečnost, že dům koupili v souladu s tehdy platnými předpisy, přičemž koupě se realizovala z toho důvodu, že museli městu prodat svůj vlastní dům ve veřejném zájmu pro výstavbu závodní kuchyně a jídelny. V závěru vyjádření uvedli, že se nehodlají osobně jednání u Ústavního soudu zúčastnit.
soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování a tedy nesprávná aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve vazbě na zákon č. 119/1990 Sb. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že navrhovatelé opakují námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé opírají ústavní stížnost o odkaz na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tedy na ustanovení, jež zaručují svobodu a rovnost, omezení zásahů státní moci a ochranu vlastnictví.
Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Vedlejší účastníci nebyli protiprávně zvýhodněni a dům získali platnou koupí v důsledku toho, že byli nuceni vyklidit vlastní rodinný dům a prodat jej městu ve veřejném zájmu. Při realizaci prodeje byla respektována i Směrnice pro prodej rodinných domů č. 10 Věstníku MF č. 5 z roku 1964, o čemž svědčí zápisy z jednání rady Městského národního výboru v Kamenici nad Lipou ze dne 10.
5. 1984 a 23. 5. 1984 (č. l. 89 a 98 spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 197/92). Výpisem z jednání rady bývalého Městského národního výboru v Kamenici nad Lipou z 10. 5. 1984 bylo prokázáno, že sporná nemovitost měla být na základě souhlasu rady přidělena manželům Š. k užívání na dobu dočasnou. Poté výpisem z jednání rady ze dne 23. 5. 1984 bylo prokázáno, že tento závěr se změnil v souhlas s prodejem rodinného domu manželům Š. Prodej domu manželům Š. Ústavní soud uznává jako odpovídající tehdejší právní úpravě.
Přitom právě v citovaném výpisu z 23. 5. 1984 v jeho bodě 8) je jasně uvedeno, že o nemovitost projevilo zájem více žadatelů. Z toho vyplývá, že rada Městského národního výboru v Kamenici nad Lipou respektovala při realizaci prodeje rodinného domu směrnici č. 10 Věstníku MF č. 5 z roku 1964. Protiprávnost zvýhodnění při koupi nebyla prokázána ani v otázce nižší kupní ceny, jak potvrdily závěry znaleckých posudků.
V tomto směru odkazuje Ústavní soud na závěry znaleckých posudků, které byly v řízení zpracovány, a to na posudek znalce ing. P. z 22. 5. 1995, který stanovil cenu domu částkou 224 282 Kčs, a posudek znalce ing. S. ze dne 5. 3. 1994, který stanovil cenu domu částkou 198 700 Kčs. V případě posudku znalce ing. S. vyzněla oproti ceně 192 945 Kčs dle posudku znalce ing. H. z 10. 4. 1983 cena nižší o 5 755 Kčs, tj. o 2,98 %, což je v přípustných mezích tolerance. V případě posudku ing. P. pak vyzněl cenový rozdíl nižší o 33 649 Kčs oproti skutečné kupní ceně, která činila 190 633 Kčs, tj. o 17,6 %, což je rovněž v mezích přípustné tolerance při úvaze o amortizaci stavby.
V rámci posuzované věci je nutno poukázat na vztah mezi zvláštním zákonem, tj. zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho § 19 a § 20, a zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Při posuzování aplikace obou uvedených zákonů je třeba vycházet z toho, že zákon o soudní rehabilitaci a jako zákon o mimosoudních rehabilitacích, nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Aplikace obou zákonů je důsledně propojena a spojovacím článkem je § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Přitom interpretace obou zákonů musí vycházet z jejich smyslu a účelu a brát na zřetel cíle, jichž chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout.
I když zákon č. 119/1990 Sb. svým ustanovením v § 2 odst. 1 stanovil, že příslušné rozsudky trestní se zrušují k datu, kdy byly vydány, a rehabilitovaný tedy neztratil vlastnictví, pak ustanovení § 23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovoluje, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve prostřednictvím samostatného zákona, a to zákona č. 87/1991 Sb., mohou osoby rehabilitované, jako oprávněné osoby, uplatnit nároky podle zákona o soudních rehabilitacích. V případě, že povinnými osobami jsou osoby fyzické, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, je podmínkou úspěšnosti nároku, že povinné osoby nabyly tuto věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Ani jeden z těchto atributů však nebyl v daném případě prokázán.
Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci - Krajského soudu v Českých Budějovicích. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím soudem v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. V rámci hodnocení důkazů správně posoudil obecný soud vztah mezi ustanovením § 20 zák. č. 119/1990 Sb. a ustanovením § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Otázka obnovení vlastnického práva "ex tunc" v důsledku trestní rehabilitace nezbavuje oprávněnou osobu povinnosti podrobit se v rámci dalšího postupu režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Ústavní soud závěrem poukazuje, že není oprávněn si přisvojovat právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy České republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal. Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu a při aplikaci příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích respektovaly zásady obsažené v čl. 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost zamítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 17. prosince 1997