Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. V., zastoupené Mgr. Julií Filipovou, advokátkou, sídlem Luční 207, Horšovský Týn, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 79/2025-26 ze dne 25. března 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a města Horažďovice, sídlem Mírové náměstí 1, Horažďovice, P. V. a nezletilých K. V. a D. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva a základní práva nezletilých vedlejších účastníků zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy a práva nezletilých vedlejších účastníků zaručená čl. 12 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") bylo na návrh města Horažďovice ze dne 12. 3. 2025 vydáno předběžné opatření, kterým byli nezletilí vedlejší účastníci (dále jen "nezletilí") předáni do péče Dětského centra X. Okresní soud měl ze znaleckého posudku osvědčeno, že je normální vývoj nezletilých značně ohrožen, neboť výchovné působení stěžovatelky (matky) na nezletilé je toxické, nezletilí jsou stěžovatelkou zmanipulovaní a nechovají se adekvátně sociálním a emočním situacím. Vzhledem k tomu, že nezletilí se s vedlejším účastníkem (otcem) neviděli od června 2024, nebylo jejich předání do jeho péče vhodné. V době rozhodování okresního soudu byla nezletilá K. ve věku 12 let a nezletilý D. ve věku necelých 8 let.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
4. Stěžovatelka tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s její námitkou o nesplnění zákonem předpokládaných podmínek pro nařízení předběžného opatření. Namítá, že z napadeného usnesení není patrné, jaké úvahy vedly krajský soud k potvrzení usnesení okresního soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že nezletilí nejsou vážně ohroženi ani na životě, ani na zdraví. Upozorňuje, že jim nebyla zajištěna řádná psychologická pomoc.
5. Stěžovatelka odkazuje na výslech znalkyně, která zpracovala znalecký posudek, z jehož závěrů měl okresní soud osvědčeny okolnosti pro nařízení předběžného opatření, a tvrdí, že znalkyně odejmutí nezletilých a jejich umístění do specializovaného zařízení nenavrhovala.
6. Stěžovatelka namítá, že byla porušena participační práva nezletilých, neboť nebyl zjištěn jejich názor.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. S odkazem na svá předchozí rozhodnutí uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1393/17 ze dne 29. 6. 2017 (U 14/85 SbNU 953), že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců.
Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takových rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud je povolán ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl.
2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V rámci ústavněprávního přezkumu Ústavní soud posuzuje, zda ve věcech předběžných opatření týkajících se nezletilých dětí bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilých a zásadní změna jejich výchovného prostředí.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na výše zmíněná kritéria a dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a promítly je do posouzení konkrétních skutkových okolností a do svých právních závěrů.
11. Z hlediska ústavněprávního je důležité, že závěry obecných soudů jsou odůvodněné, logické a nevykazují známky libovůle. Okresní soud ve svém usnesení zdůraznil, že styk otce s nezletilými od června 2024 neprobíhá a nezletilí jsou stěžovatelkou pravidelně omlouváni ze školní docházky v den, kdy by si je měl otec ze školy vyzvedávat. Dále konstatoval, že situaci nezlepšila ani spolupráce s odborníky, ani možnost rozděleného asistovaného styku. Skutečnosti odůvodňující nezbytnost nařízení předběžného opatření měl okresní soud osvědčeny ze znaleckého posudku, který potvrdil syndrom zavrženého rodiče (otce) a nevhodnost působení stěžovatelky na nezletilé zejména z důvodu její manipulace nezletilými vůči otci a silně zdeformovaného a toxického výchovného prostředí.
Okresní soud na základě znaleckého posudku dospěl k závěru, že za stávající situace je normální vývoj nezletilých vážně ohrožen, předání do péče otce je z důvodu negativního vztahu nezletilých k němu nevhodné a nápravu může přinést jedině jejich umístění na nezbytně nutnou dobu do neutrálního prostředí, kde budou moci navázat vztah s otcem a mít bezpečný kontakt se stěžovatelkou. Krajský soud v napadeném usnesení podrobně popsal historii opatrovnického řízení a zdůraznil, že si je vědom mimořádnosti uloženého předběžného opatření.
Dospěl však ke stejnému závěru jako okresní soud, že nezletilí přejímají od stěžovatelky silně negativní a odmítavý postoj k otci, kterého považují za osobu, která stěžovatelce a jim ublížila a způsobila rozvrat rodiny. Krajský soud zdůraznil, že fixace nezletilých na stěžovatelku se může promítnout do jejich vývoje i ve vztahu ke třetím osobám a u nezletilé ke vztahu k osobám mužského pohlaví. Jelikož stěžovatelka nemá podle krajského soudu na celou situaci náhled, není schopna uvědomění si nebezpečnosti svého chování pro zdravý vývoj nezletilých, jejich emočního vztahu a sociálních vazeb.
12. Z napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud hodnotil nejlepší zájem nezletilých a byl si vědom, že jejich umístění do neutrálního prostředí je krajním řešením. I když znalkyně ve znaleckém posudku takovou zásadní změnu výchovného prostředí nenavrhovala, obecné soudy k němu přistoupily s ohledem na historii opatrovnického řízení a na skutečnost, že dosavadní jiné formy nápravy nebyly úspěšné.
13. S námitkou stěžovatelky, že nezletilí nebyli v řízení o nařízení předběžného opatření slyšeni, se dostatečně vypořádal krajský soud v napadeném usnesení, v němž odkázal i na příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. III. ÚS 2672/22 ze dne 31. 10. 2022. V něm Ústavní soud zdůraznil, že sice klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy), avšak tato povinnost neplatí absolutně, tím spíše rozhoduje-li obecný soud o předběžném opatření podle ustanovení § 452 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.
ř. s."). Nařízení tohoto speciálního předběžného opatření je totiž zákonem předpokládaným a rychlým řešením zjištěné situace, kdy zákon stanoví pro rozhodnutí o návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí velmi krátkou lhůtu 24 hodin (srov. ustanovení § 456 z. ř. s.), jejímž legitimním účelem je zabránit možným negativním dopadům do důležitých práv a zájmů nezletilého dítěte časovým prodlením. Krajský soud v napadeném usnesení zdůraznil, že s nezletilými bylo hovořeno několikrát a že jejich názory týkající se jejich negativního vztahu k otci jsou patrné jak z pohovorů s příslušnými osobami orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tak z jejich vyjádření u psychologů a u soudní znalkyně.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že obecné soudy musí stanoviska nezletilých hodnotit v kontextu posuzovaných případů a že není možné, aby postoje nezletilých dětí bez dalšího přebíraly a aby svá rozhodnutí založily toliko na jejich přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jejich zájmů [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) a sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5.2014 (N 105/73 SbNU 683)].
14. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obou soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Krajský soud dostatečným a ústavně souladným způsobem vysvětlil, jaké skutečnosti byly v řízení osvědčeny a z jakých důvodů bylo předběžné opatření nařízeno a potvrzeno.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu