Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky MARKET TRADING CORPORATION, s. r. o., se sídlem Aloisina 703/3, 710 00 Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 33 K 10/2003-9200, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 Ko 98/2007-9291, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 Ko 98/2007-9291, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 33 K 10/2003-9200, potvrdil.
Odvolací soud poukázal (vedle § 8 odst. 8 ZKV) na ustanovení § 14a odst. 1 věta první a druhá ZKV, podle něhož prohlášením konkurzu přechází na SKP oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných předpisů přísluší úpadkyni, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Stěžovatelka podala návrh na zproštění funkce SKP z toho důvodu, že SKP prý porušil § 8 odst. 8 ZKV. Toho se měl dopustit tak, že sdělil orgánům Policie údaje uvedené v anonymním podání, které bylo doručeno dne 1.
9. 2005 na adresu úpadkyně, dále údaje, které byly uvedeny v příloze tohoto podání týkající se údajů podléhajícím bankovnímu tajemství a údajů o zdravotním stavu jednatele stěžovatelky a Ing. S. F. Dále k tomuto porušení povinností SKP mělo dojít i tím, že týž umožnil Ing. P. R. a Ing. J. G., aby skutečnosti uvedené v tomto anonymním podání a v jeho přílohách použili jako svědci v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 165/2004. Krajské státní zastupitelství v Ostravě však uvedlo, že se předmětná záležitost netýká konkurzu a že se nejedná o důležitý důvod pro zproštění SKP funkce.
Odvolací soud rovněž uvedl, že ustanovení § 8 odst. 8 ZKV nelze vykládat izolovaně, ale v souvislosti s celkovou úpravou postavení SKP v ZKV. Na SKP po prohlášení konkurzu přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které by jinak příslušely úpadkyni, pokud souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkurzní podstaty (§ 14a odst. 1 ZKV). V kontextu s tímto přechodem práv a povinností je následně nutno dovodit, že pokud jde o povinnost mlčenlivosti, je povinen SKP zachovávat tuto povinnost o takových skutečnostech, o kterých tíží povinnost mlčenlivosti i samotného úpadce.
Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, tedy s tím, že se povinnost mlčenlivosti dle § 8 odst. 8 ZKV týká pouze případů, kdy má povinnost mlčenlivosti sám úpadce a kdy se o těchto skutečnostech SKP dozví při výkonu své funkce. Povinnost dle citovaného ustanovení tedy SKP nestíhá v případech, kdy se nejedná o povinnost mlčenlivosti, kterou má úpadce, byť by jinak šlo o skutečnosti, které podléhají povinnosti zachovávat mlčenlivost, a byť by se o nich dozvěděl SKP v době, kdy tuto funkci vykonává.
Odvolací soud proto uzavřel, že mezi skutečnostmi, kterými zdůvodňuje stěžovatelka zproštění SKP funkce, důvod ve smyslu § 8 odst. 6 ZKV není.
Stěžovatelka se domnívá, že postup obou soudů byl způsobilý zasáhnout do jejího základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkázala na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který netoleruje orgánům veřejné moci přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Stěžovatelka se konečně domnívá, že mohlo dojít i k porušení čl. 9 odst. 3 (správně čl. 10 odst. 3) Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a to porušením práva na její soukromí, jejího jednatele a blízkých osob.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2007, č. j. 33 K 10/2003-9200, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 Ko 98/2007-9291, zrušil.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Taková situace právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly podle (dnes již zrušeného) ZKV a jeho příslušných ustanovení týkajících důvodů (ne-)zproštění SKP funkce, a povinnosti SKP zachovávat mlčenlivost podle ustanovení § 8 odst. 6 a odst. 8 ZKV a § 14a odst. 1 věta první a druhá ZKV, podle něhož prohlášením konkurzu přechází na SKP oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných předpisů přísluší úpadkyni, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.
Ústavní soud odkazuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů (a odvolacího soudu zvláště), z nichž zřetelně plyne, proč bylo o návrhu stěžovatelky rozhodnuto zamítnutím a proč bylo odvolacím orgánem rozhodnutí prvostupňového soudu potvrzeno. To je dostatečně zřejmé z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které odkázaly na příslušnou právní úpravu. Ústavní soud proto nemá důvod na přiléhavé argumentaci obecných soudů cokoliv měnit či doplňovat; to platí i za situace, kdy stěžovatelka odkazuje na konstantní judikaturu týkající se údajně přepjatě formalistického přístupu obecných soudů; tento odkaz spektakulárně podepírá sofistikovaným (leč v souzené věci však blíže nekonkretizovaným) odůvodňováním tvrzené nespravedlnosti. Ostatně, sama argumentace stěžovatelky se v podstatě týká toliko výkladu práva podústavního, což je v zásadě úkolem soudů obecných, nikoli Ústavního soudu.
Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že stěžovatelčin odkaz na řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 165/2004 se týká Ing. Feiglerové v jiné souzené věci; to nebylo doposud skončeno a je předmětem řízení o dovolání před Nejvyšším soudem.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r. předseda senátu Ústavního soudu