Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti společnosti Turon s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 133/64, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012, čj. 72 C 920/2011-13, ze dne 10. 1. 2012, čj. 72 C 816/2011-10, ze dne 10. 1. 2012, čj. 72 C 880/2011-10, ze dne 10. 1. 2012, čj. 926/2011-10, ze dne 10. 1. 2012, čj. 72 C 802/2011-6, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 72 C 886/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 768/2011, ze dne 28. 2. 2012, čj. 72 C 873/2011-8, ze dne 31. 1. 2012, čj. 72 C 929/2011-7, ze dne 14. 2. 2012, čj. 72 C 919/2011-8, ze dne 14. 2. 2012, čj. 72 C 762/2011-11, ze dne 24. 1. 2012, čj. 72 C 832/2011-10, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Městský soud v záhlaví označenými rozsudky vždy vyhověl stěžovateli a uložil žalovaným povinnosti zaplatit částku 1022 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů řízení buď uložil žalovaným ve snížené výši (s ohledem na množství obsahově stejných žalob stanovil soud odměnu za zastupování podle advokátního tarifu), nebo ji nepřiznal s poukazem na § 150 o. s. ř. (sociální důvody na straně žalovaných) vůbec.
Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení celých v záhlaví tohoto usnesení označených rozsudků soudu I. stupně. Z textu ústavní stížnosti je však patrné, že nebrojí proti vyhovujícím výrokům ve věci samé, ale pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že těmito výroky byla porušena jeho práva garantovaná čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Věcně stěžovatel nesouhlasí s tím, že soud I.
stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z advokátního tarifu, a nikoliv z vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Proti rozhodnutím, kdy stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůbec, stěžovatel namítá, že § 150 o.
s. ř. sice takový postup připouští, avšak nelze stěžovatele, který postupoval dle právních předpisů a uplatnil svou žalobu na soudu, zatížit nad obvyklou míru tím, že mu není přiznán ani soudní poplatek. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud připomíná, že obdobnou ústavní stížností stěžovatele se zabýval kupř. ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1045/12 , v níž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 4.
4. 2012. Na závěrech vyslovených v tomto usnesení, jež jsou stěžovateli dobře známy, nemá Ústavní soud co měnit a v podrobnostech na ně odkazuje. Ústavní soud pouze dodává, že § 151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje soudu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení stanovil výši odměny za zastupování nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale - pokud to odůvodňují okolnosti případu - podle advokátního tarifu. Využil-li obecný soud této možnosti, a to s poukazem na množství obsahově stejných žalob podaných advokátem stěžovatele, nelze v tom spatřovat žádné porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele.
Obdobně to platí i o postupu podle § 150 o. s. ř., tedy o rozhodnutích, kterými nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele; ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že postup podle § 150 o. s. ř. je zákonnou možností, kterou má soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení k dispozici. Jsou-li důvody zvláštního zřetele hodné dány, nemusí soud přiznat náhradu nákladu řízení zcela (viz výslovné znění § 150 o. s. ř.), tj. včetně žalobcem zaplaceného soudního poplatku, jak se také stalo v některých rozhodnutích napadených stěžovatelem.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 19. dubna 2012
Vojen Güttler předseda senátu