Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Ivana Reháka, soudního exekutora, sídlem Poláčkova 3248/26, Ústí nad Labem, zast. JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem, sídlem Jiráskova 236, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 21.10.2008, č.j. 10 Co 517/2008-18, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Podstata ústavní stížnosti je založena na představách stěžovatele o interpretaci a aplikaci § 44 odst. 9 exekučního řádu, tj. ustanovení tzv. jednoduchého práva, se snahou o jejich promítnutí do ústavně právní roviny. Ohledně výkladu uvedeného ustanovení odkazuje Ústavní soud na odbornou literaturu [Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související, Komentář. 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2005, str. 250] v níž byl publikován logický závěr, že ustanovení § 44 odst. 9 věta čtvrtá exekučního řádu uvádí pouze způsob určení výše odměny exekutora, nestanoví však procesní postup, kterým mají být náklady exekuce určeny, ani zda o nich rozhoduje exekutor či soud. Proto náklady původního exekutora určí podle § 88 odst. 1 exekučního řádu nově pověřený exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce a příkaz původnímu exekutorovi doručí.
Proti části příkazu, která určuje výši odměny a náhrad výdajů původního exekutora, může tento exekutor podat námitky, protože je v této části řízení účastníkem, o jehož právech je rozhodováno. Ústavní soud považuje takový postup za ústavně konformní, neboť - kromě jiného - umožňuje případně zohlednit i pravidla pro určení osoby, které bude uložena povinnost nahradit náklad exekuce ve smyslu § 89 exekučního řádu.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2009
František Duchoň předseda senátu