Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stížnosti stěžovatele PhDr. L. K., zastoupeného JUDr. V. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 47 Nc 108/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatel svým návrhem napadá v záhlaví citované usnesení Krajského soudu v Brně ve věci vyloučení soudkyně Městského soudu v Brně. Jedná se svým způsobem o opakovaný návrh, resp. o opakované podání, neboť stěžovatel již dříve obdobně napadl ústavní stížností předchozí rozhodnutí soudu ve věci návrhů na vyloučení totožné soudkyně (sp. zn. II. ÚS 317/99) a podal další ústavní stížnosti, které byly odmítnuty ( sp. zn. III. ÚS 487/97 ,
II. ÚS 23/98 ,
IV. ÚS 195/98 ,
III. ÚS 470/98 ), řízení o dvou dalších ( sp. zn. II. ÚS 317/99 a
II. ÚS 377/99 ) nadále probíhá. Stěžovatel namítá, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a navrhuje, aby napadené usnesení bylo Ústavním soudem zrušeno.
V daném případě stěžovatel - ačkoliv se v odůvodnění svého podání podrobně zabývá některými dalšími nepřímo souvisejícími skutečnostmi a otázkami (např. průtahy v soudním řízení, omluvami účastníků řízení atd.), z nichž některé byly či jsou předmětem jiných ústavních stížností - napadá rozhodnutí krajského soudu, které považuje za rozhodnutí konečné, resp. za výsledek postupu, při němž vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence dílčího (procesního) pravomocného rozhodnutí ještě naplnění této podmínky nemusí nutně znamenat, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Ústavní soud v takových případech uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů a nevměšuje se do dále probíhajícího soudního řízení. Je sice pravdou, že proti napadenému usnesení není možné podat opravný či aplikovat jiný prostředek k ochraně práva. Nicméně ustanovení
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, které jsou k ochraně práva k dispozici, tj. využití všech právních možností k nápravě věci. V rámci projednávané soudní věci (ochrana osobnosti), která nebyla pravomocně skončena, má stěžovatel možnost brojit proti případnému, pro něj nepříznivému, rozhodnutí, tj. má právo podat odvolání (§ 201 a násl. o. s. ř.), kde může opět namítat i otázku podjatosti soudkyně, a dokonce je z tohoto důvodu oprávněn následně podat i dovolání (§ 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje argumentaci, kterou uplatňoval již ve svém návrhu na vyloučení soudkyně, přičemž Krajský soud v Brně se se všemi námitkami řádně a podrobně vypořádal.
Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. října 2000 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu