Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Petra Angelise, 2) Františka Kolínského, zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem sídlem Gorkého 502, Kladno, 3) Mgr. Jaroslava Dvořáka, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1948/2023-373 ze dne 25. 3. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 19/2023-337 ze dne 21. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 ("nalézací soud") domáhali proti vedlejšímu účastníkovi náhrady za omezení vlastnického práva v období od 19. 3. 2016 do 19. 3. 2019, spočívajícího v tom, že územní rezerva, vztahující se na jejich pozemek, jim bránila ve výstavbě.
2. Nalézací soud rozsudkem č. j. 25 C 98/2019-305 ze dne 25. 10. 2022 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 166 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů i vedlejších účastníků Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že se žaloba zamítá; současně uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a zastoupené advokátem [stěžovatelem 3), u něhož jako advokáta není zastoupení vyžadováno] domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
4. Stěžovatelé namítají, že vymezení územní rezervy představovalo omezení jejich vlastnického práva, které nebylo dočasné, ale trvalo téměř 9 let. Stěžovatelé měli legitimní očekávání, že jim za to bude poskytnuta odpovídající náhrada. Odvolací soud i Nejvyšší soud pominuly, že územní rezerva měla být dočasná a měla být pravidelně vyhodnocována, což se nestalo. Soudy rozdělily vlastníky do dvou kategorií - původní vlastníky pozemků, kterým náhrada za omezení vlastnického práva náleží, a jejich nabyvatele, kterým nikoli. Rozsudek odvolacího soudu byl překvapivý, neboť jím byl svévolně změněn rozsudek nalézacího soudu, aniž by stěžovatelé byli poučeni o změně právního názoru či byli vyzváni k vyjádření či doplnění důkazních návrhů; navíc jim odvolací soud neumožnil argumentovat k možné aplikaci moderaci náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Přestože odvolací soud neprováděl žádné dokazování, dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům než nalézací soud.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
7. V nálezu sp. zn. III. ÚS 950/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 232/87 SbNU 781) Ústavní soud vyložil, že opatření obecné povahy vymezující územní rezervu může představovat omezení vlastnického práva, za nějž náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Při posuzování, zda má být náhrada poskytnuta, je však třeba vždy posoudit okolnosti konkrétního případu a zabývat se rozsahem omezení, které územní rezerva pro vlastníka představuje, jakož i délkou trvání tohoto omezení. Nelze obecně konstatovat, že územní rezerva vždy představuje zásah do vlastnického práva, za který je třeba poskytnout náhradu, stejně tak nelze poskytnutí této náhrady paušálně vyloučit (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 849/21 ze dne 7. 3. 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Podle Ústavního soudu odvolací soud v intencích citovaného nálezu srozumitelně a logicky odůvodnil, proč vzhledem k okolnostem případu nelze stěžovatelům požadovanou náhradu přiznat. Zejména zohlednil, že stěžovatelé o omezení věděli již při koupi dotčeného pozemku, a museli tedy počítat s tím, že jejich vlastnické právo bude po nějaký čas omezeno a že jimi zamýšlený stavební záměr vůbec nemusí být realizován. Dále vzal v úvahu, že stěžovatelé vznik škody ani netvrdili, ale požadují náhradu za nájemné budovy, kterou nepostavili, a ani stavět nezačali. Ústavní soud v těchto řádně odůvodněných závěrech nespatřuje prvek svévole či jiné ústavněprávní vady. Délka trvání omezení vlastnického práva je jistě významným faktorem, nikoli však jediným, jak také odvolací soud vysvětil.
9. Nejvyšší soud se následně úvahami odvolacího soudu v rámci "kvazimeritorního" přezkumu pečlivě zabýval a odůvodnil, že odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi a nejsou zjevně nepřiměřené. Vypořádal se také s námitkami stěžovatelů, které z velké části reprodukují v ústavní stížnosti (včetně rozdílného postavení nových a předchozích vlastníků, účinnosti opatření obecné povahy či namítaného rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2049/21 ze dne 18. 1. 2022). V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
10. Zjevně neopodstatněná je námitka překvapivosti rozsudku odvolacího soudu, který rozhodl v intencích odvolání vedlejšího účastníka (které si Ústavní soud vyžádal), na něž stěžovatelé mohli reagovat a také tak učinili. Odvolací soud neučinil jiná skutková zjištění než nalézací soud, ale na základě jím zjištěného skutkového stavu dospěl k jinému právnímu posouzení. Skutečnost, že odvolací soud rozhodne odlišně od soudu prvního stupně, sama o sobě porušení ústavně zaručených práv neúspěšného účastníka nezakládá. Odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1942/23 ze dne 29. 11. 2023 je v této souvislosti nepřípadný, neboť v tamější věci účastník vůbec neměl možnost se seznámit s novou argumentací jiného účastníka a vyjádřit se k ní.
11. Obdobně je neopodstatněná námitka o nemožnosti argumentovat důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Stěžovatelé totiž museli být srozuměni s tím, že v případě úspěchu odvolání vedlejšího účastníka jim může být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu