Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zuzany Candiglioty, advokátky, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 9/2024-9699 ze dne 8. února 2024 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 1/2020-9575 ze dne 27. dubna 2023, za účasti, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Brně chybně označuje sp. zn. 53 T 1/2023, z připojených příloh a kontextu je ovšem nepochybné, že tím má na mysli v záhlaví označené usnesení téhož soudu) s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 28 a 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ("krajský soud") byla podle § 151 odst. 2, 3 trestního řádu stěžovatelce, jakožto ustanovené obhájkyni v trestní věci odsouzeného L. S., přiznána za poskytnutou obhajobu odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 92 767,50 Kč.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí obecné soudy nepřiznaly odměnu v požadované výši, konkrétně že jí za úkon spočívající v sepsání odvolání nepřiznaly zvýšení odměny na trojnásobek ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, tj. namísto požadovaných 6 900 Kč jí přiznaly pouze 2 300 Kč. Uvádí, že obecné soudy nepřiznání zvýšení odměny na trojnásobek neodůvodnily, a jejich rozhodnutí jsou tedy svévolná. Sepsání odvolání byl podle stěžovatelky úkon mimořádně časově náročný a obtížný, neboť jen samotný rozsudek, proti kterému odvolání směřovalo, měl 157 stran a bylo potřeba jej pečlivě analyzovat a provést rešerši literatury a judikatury za účelem sestavení argumentace v odvolání. Tvrdí, že tímto úkonem strávila ona a její zaměstnanec celkem 36 hodin čistého času a práce probíhala i v pozdních večerních hodinách či o víkendu.
5. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že chybně vyložil § 12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když pro navýšení odměny požaduje kumulativní splnění podmínek použití cizího jazyka či cizího práva, složitosti trestněprávního skutku, nutnosti složité právní argumentace vyžadující mimořádné znalosti z jiné než právní oblasti apod. Vrchní soud podle ní pochybil tím, že na jednu stranu uznal rozsáhlost rozsudku, na druhou stranu však zvýšení odměny na trojnásobek rovněž nepřiznal a nevypořádal se s jejími argumenty prokazujícími mimořádnou časovou náročnost úkonu.
6. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se nerovného odměňování advokátů jmenovaných jako opatrovníků [konkrétně odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 3204/22 ze dne 8. září 2023, sp. zn. I. ÚS 516/20 ze dne 11. srpna 2020 (N 161/101 SbNU 126) a sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. března 2020 (N 37/99 SbNU 11); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] a uvádí, že by se závěry zde obsažené měly vztáhnout i na její případ. Dodává, že za 36 hodin práce spojené s odvoláním jí obecné soudy přiznaly odměnu ve výši 2 300 Kč, průměrná hodinová sazba advokátů je přitom podle stěžovatelky v průměru 2 000 Kč. Ani trojnásobné zvýšení odměny by tudíž neznamenalo spravedlivou odměnu za odvedenou práci, nicméně by se jí alespoň více přiblížilo.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že k náhradě nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil zdrženlivě tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. května 2004 (N 69/33 SbNU 189) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2022 (U 25/27 SbNU 307) nebo sp. zn. II. ÚS 2135/12 ze dne 28. června 2012]. A o takový případ v dané věci nejde.
9. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily nepřiznání zvýšení odměny na trojnásobek ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu za úkon spočívající v sepsání odvolání. Nesouhlasí s jejím tvrzením, že vrchní soud pouze lakonicky konstatoval, že rozsudek v dané trestní věci je rozsáhlý, ale to podle něj nezakládá právo na trojnásobné zvýšení odměny. Vrchní soud totiž v bodě 14 napadeného usnesení přesvědčivě vyložil, proč nepovažuje námitky stěžovatelky týkající se nepřiznání zvýšení odměny na trojnásobek za důvodné.
Především zdůraznil, že projednávaná věc žádným způsobem nevyčnívala rozsahem ani komplikovaností skutku nad obdobné věci, které jsou krajskými soudy projednávány jakožto soudy prvního stupně. Vrchní soud skutečně uznal, že rozsudek je poměrně rozsáhlý, vzápětí však v odůvodnění dodal, že prvních 114 stran daného rozsudku tvoří popis skutku, a to zejména výčet poškozených a jednotlivých pojistných smluv. Za mimořádně rozsáhlé nelze podle vrchního soudu označit ani samotné odvolání sepsané stěžovatelkou, které směřovalo výlučně proti výroku o trestu a které v součtu obou podání čítá 9 stran.
Ústavní soud nemá, co by této argumentaci vrchního soudu z ústavněprávního hlediska vytknul, a nepovažuje za potřebné k ní cokoli dodávat, zvláště když na ni stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak konkrétně nereaguje.
10. Jestliže stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že chybně vykládá § 12 odst. 1 advokátního tarifu tak, že pro navýšení odměny požaduje kumulativní splnění podmínek použití cizího jazyka či cizího práva, složitosti trestněprávního skutku, nutnosti složité právní argumentace vyžadující mimořádné znalosti z jiné než právní oblasti apod., vychází zřejmě z formulace "při současné existenci několika důvodů pro zvýšení", kterou krajský soud na straně 2 napadeného usnesení použil. Z kontextu této části odůvodnění napadeného usnesení, zejména pak z toho, že v téže větě krajský soud použil zkratky "např." a "apod.", je však zřejmé, že mělo jít pouze o příkladmý výčet důvodů, jež mohou být základem pro zvýšení odměny ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Vrchní soud v bodě 15 napadeného usnesení navíc vysvětlil, že v posuzované věci nedošlo k naplnění žádné z podmínek pro zvýšení odměny za úkon právní služby.
11. Jestliže stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se nerovného odměňování advokátů jmenovaných jako opatrovníků, podotýká Ústavní soud, že z této judikatury nevyplývá právo soudem ustanovených advokátů na mimosmluvní odměnu ve výši srovnatelné s výší smluvní odměny dohodnuté mezi advokátem a klientem ve smlouvě o poskytování právních služeb. Ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/19 naopak Ústavní soud uvádí, že: "z judikatury Ústavního soudu, ale i Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk, a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem, nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku".
Z nálezů, na něž stěžovatelka odkazuje, vyplývá, že není možné stanovit rozdílnou odměnu na základě libovolných kritérií, např. na základě paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků řízení neznámého pobytu. O takovou situaci však v posuzované věci nejde, neboť není důvod se domnívat, že by odměna byla stěžovatelce určena jiným způsobem než jakýmkoli jiným ustanoveným obhájcům v obdobných trestních věcech, respektive zvoleným obhájcům, kteří by si s klientem nedohodli výši smluvní odměny a jejichž odměna by se tudíž řídila ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně.
12. Ústavní soud tak shrnuje, že neshledal žádný důvod k tomu, aby považoval závěr obecných soudů o nesplnění podmínek vymezených v § 12 odst. 1 advokátního tarifu za excesivní. Obecné soudy tento závěr náležitě odůvodnily a nebyly tak splněny předpoklady pro kasační zásah Ústavního soudu.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu