Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Stanislava Dobiáše, zast. JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2013, č.j. 33 Cdo 3176/2012-115, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.5.2012, č.j. 15 Co 367/2011-94, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10.8.2011, č.j. 221 EC 271/2010-70, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jiřího Jahna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil; současně žádal, aby Ústavní soud přiznal jeho stížnosti odkladný účinek. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 věta druhá:
Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení vypočtených článků Listiny. Podstatu stěžovatelovy stížnosti tvoří polemika se závěry obecných soudů o předčasnosti jeho žaloby, neboť ve smyslu § 564 obč. zákoníku nenastala splatnost zapůjčené částky, přičemž z obsahu ústavní stížnosti pak plyne, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud k tomu dodává, že důvody, pro které soudy rozhodly o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Stěžovateli, který byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, nebránilo, aby zvolil ve smyslu poučení obsaženém v rozsudku městského soudu jiný postup k ochraně svého majetkového práva, což podle informací obsažených do ústavní stížnosti stěžovatel učinil.
Ústavní soud se podivuje nad postupem stěžovatele při poskytování půjčky vedlejšími účastníkovi, kdy - též s ohledem na výši poskytnuté částky - smlouva nebyla uzavřena v písemné formě a nebyly jednoznačně specifikovány podmínky vrácení zapůjčené částky.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. obsahu spisu nalézacího soudu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2013