Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud Ćeské republiky rozhodl dne 7. února 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. A. H. a Ing. P. Z., právně zastoupených JUDr. Jaroslavem Barákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 40 Co 1343/2005, t a k t o:
Ústavní stížnost s e o d m í t á. O d ů v o d n ě n í:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností po splnění zákonných náležitostí domáhali, aby Ústavní soud zrušil nadepsané rozhodnutí. Konstatovali, že jím byla porušena jejich základní práva, a to právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, nadto v rozhodnutí stěžovatelé shledali i porušení principu právní jistoty, plynoucího z čl. 1 Ústavy ČR. Napadeným rozhodnutím změnil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesení Okresního soudu v Olomouci, jímž bylo k návrhu stěžovatelů zastaveno řízení o výkon rozhodnutí prodejem vlastnického podílu k nemovitostem povinné M.
Š. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že povinné stanovil povinnost jejich zaplacení, jakož i povinnost zaplatit náklady řízení vzniklé státu. Proti tomuto usnesení podala povinná do výroku o nákladech řízení, vč. nákladů státu, odvolání, kterému Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci vyhověl a stanovil, že stěžovatelé na jedné straně a povinná na straně druhé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení státu částku ve výši 24.350,- Kč, přičemž účastníci vykonávacího řízení vzájemně právo na náhradu nákladů řízení nemají.
Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatelé si nepočínali s náležitou mírou pečlivosti, když návrh na zastavení řízení o výkon rozhodnutí podali proto, že s odstupem několika let po jeho zahájení učinili další návrh na nařízení exekuce dle zák. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ze stejného titulu a exekuční řízení bylo nařízeno rovněž prodejem spoluvlastnického podílu povinné na týchž nemovitostech. Porušení práva na spravedlivý proces dle § 36 odst. 1 Listiny stěžovatelé spatřovali v tom, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezohlednil, že náklady vykonávacího řízení vznikly zaviněním povinné, která nepravdivě namítala svou nezpůsobilost k právním úkonům v době podpisu notářského zápisu, jenž se posléze stal exekučním titulem.
Proto pak bylo nutné vypracovat znalecké posudky, které prokázaly, že povinná k právním úkonům způsobilá byla, čímž náklady řízení vznikly. Porušení principu právní jistoty ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR stěžovatelé shledali v tom, že obecné soudy nejdříve vydaly pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ovšem samotný výkon rozhodnutí nebylo možné realizovat, neboť prvoinstanční soud připustil zkoumání duševního stavu povinné. Celé řízení tak probíhalo po dobu čtyř let; tuto dobu stěžovatelé považují za neúměrně dlouhou a v rozporu s čl.
38 odst. 2 Listiny.
Po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu).
Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III.
ÚS 321/03 ). Ohledně námitky porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces se Ústavní soud se stěžovateli neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Je zcela v souladu s příslušnými právními normami, že obecný soud za dané situace přičetl zavinění vzniku nákladů řízení stěžovatelům. Ústavní soud nezpochybňuje fakt, že náklady řízení o výkon rozhodnutí vznikly nutností znaleckého posuzování duševního stavu povinné. Ovšem tuto skutečnost by obecné soudy musely přičíst k tíži povinné v případě, že by byl výkon rozhodnutí skutečně zrealizován.
Pakliže stěžovatelé sami založili překážku věci zahájené podáním nového návrhu dle exekučního řádu ve chvíli, kdy stát byl v původním vykonávacím řízení již zatížen placením jeho nákladů, napadené rozhodnutí nepochybně odpovídá ve výrocích o nákladech řízení zákonným nárokům. Co do stěžovateli namítaného porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je předně zapotřebí konstatovat, že obsah ústavní stížnosti v tomto směru ani v nejmenším nekoresponduje se závěrečným návrhem ústavní stížnosti.
Ústavní soud se však v souladu se svou dosavadní judikaturou cítí vázán stížnostním petitem, z nějž vykročit nemůže, a proto se po obsahové stránce námitkou porušení práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny nemohl zabývat. Rovněž námitkou porušení principu právní jistoty, plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, se Ústavní soud nemohl věcně zabývat. Důvodem je ust. § 72 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, podle nějž jsou fyzické a právnické osoby oprávněny podat podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda.
Ust. čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR je však třeba považovat za objektivní právní normu obsahující právní princip, nikoli základní právo či svobodu, a proto je ústavní stížností uplatnitelné jen ve spojení se základním právem či svobodou obsaženými v ústavním pořádku České republiky.
Tudíž izolované tvrzení o porušení principu právní jistoty nesplňuje zákonné podmínky přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním, není-li (jako v posuzovaném případě) podepřeno konkrétním zásahem do některého ze základních práv či svobod. Lze shrnout, že obecný soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s právním řádem, jakož i právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem. Jeho postup nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, proto neporušily základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Ve zbytku ústavní stížnosti se Ústavní soud s ohledem na výše vymezené důvody námitkami stěžovatelů věcně zabývat nemohl, proto postupoval dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné. Brně dne 7. února 2006 František Duchoň, v. r. předseda senátu