Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021 č. j. 58 Co 343/2021-460, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se návrhem ze dne 22. 9. 2020 domáhal změny úpravy poměrů péče o nezletilého syna. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 6. 2021 č. j. 19 P 12/2018-432 ve znění opravného usnesení rozhodl tak, že svěřil nezletilého syna stěžovatele do střídavé péče obou rodičů specifikované v rozsudku a stanovil (stejnou) vyživovací povinnost rodičů a upravil styk stěžovatele s nezletilým v době jarních, vánočních a letních prázdnin. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh otce na změnu úpravy péče o nezletilého se zamítá.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dostatečně vyváženě nezohlednil zájmy a názory nezletilého dítěte ve vztahu k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, jakož i důsledkům situace, za níž probíhal pohovor s dítětem. Poukázal také na to, že stanovisko nezletilého, zejména ve věku sedmi let, by nemělo být jediným důvodem změny poměrů. Odvolací soud současně dospěl k závěru, že stěžovatel není schopen zajistit nezletilého ani v rozsahu dosavadní úpravy. Z předložených listin a vyjádření rodičů mj. vyplynulo, že v situaci, kdy stěžovatel nemohl zajistit předání nezletilého do školy ráno po skončení prodlouženého víkendového styku, jej ponechal na Policii ČR.
Odvolací soud upozornil, že představa stěžovatele, že bude o syna pečovat podle svých možností a v případě, že to nebude možné, převezme nezletilého matka podle jeho požadavku, není reálná, takovou spolupráci nelze po matce spravedlivě požadovat. Podle závěru odvolacího soudu tak stěžovatel v současné době není schopen převzít nezletilého do plnohodnotné péče, a to ani formou střídavé péče.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nepřihlédl k dalším podstatným skutečnostem, které jsou samy o sobě důvodem pro změnu výchovy, jako je změna bydliště nezletilého ze strany matky bez souhlasu stěžovatele a proti vůli syna. Dále se vyjadřuje k jednotlivým skutkovým okolnostem vztahu nezletilého k oběma rodičům a polemizuje s jejich hodnocením odvolacím soudem. Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek odvolacího soudu není dostatečně odůvodněn. Podle stěžovatele odvolací soud v dané věci nedostatečně zhodnotil zájem dítěte jako rozhodující faktor pro úpravu styků dítěte s rodičem. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. sp. zn. II. ÚS 465/02 ,
IV. ÚS 31/04 ). Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v čehož důsledku se tak jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, jestli se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces.
Jestliže odvolací soud své právní závěry opřel o konkrétní skutková zjištění a ve svém rozhodnutí s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů k nim vztáhne logické a přezkoumatelné odůvodnění, přičemž v těchto postupech vychází z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné takový postup hodnotit jako neústavní (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 508/21 či
I. ÚS 2816/21 ). Pokud obecný soud, jako je tomu v předmětné věci, respektoval zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi již provedené.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit správnosti jeho argumentace. Stěžovatel přitom pomíjí, že soudy se v opatrovnických věcech zabývají veškerými okolnostmi, které jsou ve věci relevantní s ohledem na nejlepší zájem nezletilého, tedy nikoli jen těmi, které ve svých podáních uvádějí z pohledu svých subjektivních hledisek rodiče nezletilého. Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud objektivně vzal v úvahu veškeré specifické okolnosti projednávané věci nezbytné pro rozhodování a v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky a srozumitelně vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a jaké důvody a úvahy jej vedly při rozhodnutí o návrhu stěžovatele na změnu výchovy.
Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavních podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí a ochrany rodinného života, neboť zde chybí přímý vztah k nyní posuzované věci.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních případech. Především civilním soudům náleží, aby v těchto věcech, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu