Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. K., t. č. ve Věznici Rýnovice, Jablonec nad Nisou, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 72/2024-133 ze dne 28. 2. 2024 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 14 PP 1/2023-124 ze dne 7. 2. 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel je ve výkonu úhrnného trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, který mu byl uložen za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí a uložena povinnost nahradit poškozeným újmu. V posuzovaném případě stěžovatel před obecnými soudy žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 a 4 trestního zákoníku.
2. Obecné soudy jeho žádosti nevyhověly. Přestože shledaly, že stěžovatel splňuje první a druhou podmínku § 88 odst. 1 trestního zákoníku, třetí podmínku - očekávání, že v budoucnu povede řádný život - již nikoli. Okresní soud v Jablonci nad Nisou tento závěr odůvodnil mimo jiné odkazem na stěžovatelovu trestní minulost a přístupem ke spáchané trestné činnosti. Stěžovatel podle okresního soudu zastává názor, že je nevinný, nic nespáchal a neví, za co by se měl poškozeným omlouvat. Okresní soud také poukázal na to, že stěžovatel neplní svou povinnost hrazení nemajetkové újmy poškozeným dobrovolně.
3. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ohledně třetí podmínky se krajský soud zabýval zejména aspektem resocializace, kterou ve stěžovatelově případě shledal nedostatečnou. Stěžovatel podle krajského soudu neprojevil žádnou lítost či sebereflexi v kontextu spáchaného činu. Ačkoliv podle znaleckých posudků není z důvodu duševní choroby pro společnost nebezpečný, nelze u něj podle krajského soudu přehlédnout jiné charakteristiky (např. výrazné manipulační tendence či velkou kontrolu svého jednání), které nepřispívají závěru o prognóze vedení řádného života. Navíc aktuálně vykazuje známky asociálních postojů. Ve prospěch stěžovatele naopak svědčí příslib zaměstnání a existence rodinného zázemí, které však měl i v době páchání trestné činnosti. Krajský soud tak uzavřel, že stěžovatel představuje pro společnost riziko, a jeho žádosti proto nelze vyhovět.
4. Podle stěžovatele obecné soudy postupovaly svévolně, a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá absenci logického postupu ze strany obecných soudů, když nedostatečně odůvodnily, proč se odchýlily od závěrů znalce. Stěžovatel namítá nesoulad postupu obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu (např. s usneseními sp. zn. III. ÚS 3057/19 , II. ÚS 629/06 nebo II. ÚS 715/04 ), jelikož aspekt jeho trestní minulosti označily jako určující, což odporuje zákazu dvojího přičítání téhož. Dále má za to, že obecné soudy porušily princip rovnosti plynoucí z čl. 1 Listiny, neboť při posuzování jeho případu postupovaly jinak než při řešení obdobných případů.
5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
6. Jak podotýká sám stěžovatel, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
7. Souhlasit se stěžovatelem lze přitom také co do závěru, že z ústavního pořádku základní právo na podmíněné propuštění neplyne. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost - nikoliv však povinnost - odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když je vzhledem k účelu trestu a k dalším relevantním okolnostem důvodný předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že nehrozí příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2878/22 , body 12-14; III. ÚS 599/14, III. ÚS 4851/12 , II. ÚS 715/04 ,
; či usnesení sp. zn. III. ÚS 3187/12 nebo
; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
8. Takové všestranné zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení ve výkonu trestu musí být rolí obecných soudů, které jsou odsouzenému nejblíže a nejlépe dovedou tato kritéria posoudit. Při rozhodování ve věcech podmíněného propuštění je proto Ústavní soud povolán k zásahu jen při závažných procesních vadách porušujících právo na spravedlivý proces či v případech, kdy výklad právních předpisů provedený obecnými soudy není ústavně konformní. Nic takového se však v posuzované věci nestalo.
9. Ve stěžovatelově případě šlo o posuzování třetí podmínky § 88 odst. 1 trestního zákoníku - očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Obecné soudy při posuzování zohlednily různé aspekty a nabídly tak komplexní zdůvodnění svých závěrů ohledně splnění třetí podmínky. Soudy zohlednily aktuální chování stěžovatele, dosavadní průběh výkonu trestu (bod 5 napadeného usnesení krajského soudu), slib budoucího zaměstnání či sociální zázemí (bod 6 usnesení krajského soudu) a zejména postoj stěžovatele k trestné činnosti (bod 7 usnesení krajského soudu).
Okresní soud sice vzal do úvahy také trestní minulost odsouzeného, nešlo však o kritérium jediné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 , body 23-28). Bylo by možné přisvědčit některým stěžovatelovým námitkám ve vztahu k usnesení okresního soudu. Krajský soud však odůvodnění okresního soudu doplnil a jeho postup a podrobná analýza široké škály okolností či aspektů souvisejících s procesem resocializace a splnění třetí podmínky pro podmíněné propuštění (prognóza vedení řádného života) nijak nevybočuje z mantinelů nastavených judikaturou Ústavního soudu.
10. Ústavní soud tak na rozdíl od stěžovatele nepovažuje závěry obecných soudů za nelogické. K námitce, že obecné soudy nezohlednily názory speciálních pedagogů věznice a znaleckých posudků, Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy se těmto skutečnostem v odůvodnění věnovaly (viz např. bod 7 usnesení krajského soudu) a vysvětlily, jakou roli hrály v celkovém právním hodnocení. Je třeba připomenout, že závěry znaleckých posudků nejsou pro právní hodnocení věci určující jako jediné a představují takříkajíc jen jeden ze střípků mozaiky.
11. Lze tedy shrnout, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí při posuzování ústavnosti Ústavní soud bere jako jeden celek, všestranně zhodnotily pachatelovu osobnost i dosavadní průběh trestu odnětí svobody a nedopustily se porušení zákazu dvojího přičítání, jak namítá stěžovatel. Krajský soud také naznačil cesty, jakými se stěžovatel má dále ubírat a jaké činnosti mohou vést k tomu, že při další žádosti o podmíněné propuštění mu už bude vyhověno (viz závěr bodu 7 usnesení krajského soudu). Obecné soudy tak požadavkům plynoucím ze shora citované judikatury Ústavního soudu dostály.
12. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že požadavek na vedení řádného života plynoucí z § 88 odst. 1 trestního zákoníku nemůže být vykládán tak, že by predikce vedení řádného života musela být zcela spolehlivá a obecné soudy vždy musejí pracovat pouze s mírou pravděpodobnosti; k závěru o stoprocentní jistotě, že odsouzený povede řádný život, by totiž soudy nemohly dojít nikdy. V posuzované věci však obecné soudy řádně pracovaly s mírou pravděpodobnosti.
13. Lichá je také námitka, že soudy porušily princip rovnosti, neboť neposoudily stěžovatelův případ jako obdobné případy. Stěžovatel ani neuvádí, jaké jiné případy - obdobné tomu stěžovatelovu - obecné soudy rozhodly odlišně, a tato námitka tak zůstává ve zcela abstraktní rovině.
14. Lze tedy shrnout, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění jakožto mimořádnému institutu. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zejména zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Tak se v dané věci stalo. Ústavní soud proto tuto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu