Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Alexandry Tožičkové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021 č. j. 15 A 113/2020-78 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2022 č. j. 4 As 334/2021-47, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 5. 2022, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená podle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy. II
Ústavní soud z ústavní stížnosti, soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 15 A 113/2020 zjistil následující. Stěžovatelka podala u městského soudu žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který spatřovala v tom, že ji Policie České republiky (dále jen "policie") dne 5. 9. 2020 vyzvala k opuštění území lomu Vršany, a když výzvu neuposlechla, proti její vůli ji přenesla na místo zajištění, omezila ji na osobní svobodě v době od 12:10 do 14:25 hodin, přičemž jí v době zajištění zakázala pořizovat videozáznamy.
Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem určil, že zásah policie spočívající ve výzvě dané stěžovatelce dne 5. 9. 2020, aby opustila místo protestů v lomu Vršany a zásah policie spočívající v zákazu pořizování videozáznamů stěžovatelkou v době jejího zajištění dne 5. 9. 2020 od 12:10 do 14:25 hodin, byly nezákonné (výrok I). V části, ve které se stěžovatelka domáhala určení nezákonnosti zásahu policie spočívajícího v jejím přenesení dne 5. 9. 2020 na místo zajištění a následném zajištění v době od 12:10 do 14:25 hodin, žalobu zamítl (výrok II).
Městský soud dále rozhodl, že žalované Ministerstvo vnitra (dále jen "vedlejší účastník") je povinno zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 4 066,70 Kč (výrok III). Proti výroku II. a III. rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. III
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení výše citovaných základních práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které nepovažovaly její zajištění policií spočívající v jejím přenesení z místa v lomu za nezákonné, přestože v případě výzvy k opuštění tohoto místa a v zákazu pořizovat videozáznam nezákonný zásah shledaly. Stěžovatelka tvrdí, že oba soudy nesprávně operují s konceptem presumpce správnosti výkonu veřejné moci. Pokud Listina výslovně konstatuje, že veřejnou moc je možné vykonávat v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, tak omyl policie jako orgánu veřejné moci ohledně obsahu práva, které reguluje jeho činnost, nemůže podle stěžovatelky založit zákonnou licenci jeho excesu.
Podle stěžovatelky nemůže obstát postup policie spočívající v jejím zadržení, který se odvíjel od mylné představy, že je oprávněna vykonat její předchozí výzvu, která byla nezákonná. Stěžovatelka odkazuje na teorii otráveného stromu a dovozuje z ní, že nelze připustit, aby omezení osobní svobody bylo legitimně založeno nezákonným aktem, který vychází z představy policie, že je oprávněna činit něco, co jí zákon nedovoluje. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že na místě vykonávala práci novináře a naplňovala tak práva veřejnosti znát podrobnosti postupů orgánů veřejné moci.
Stěžovatelka závěrem připojila obecnější úvahy ohledně vztahu člověka a veřejné moci, v rámci nichž uvádí, že se jednalo o policejní zvůli a odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2268/07
. Na jeho základě dovozuje, že občanská odvaha vzepřít se zjevně nezákonnému jednání je hodna právní ochrany, protože souvisí mimo jiné s ochranou lidské důstojnosti. IV
Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudků napadených ústavní stížností. Má za to, že právní závěry v nich uvedené jsou v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a mají náležitou oporu v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nelze souhlasit s tezí stěžovatelky, že jejím zadržením, které následovalo po neuposlechnutí nezákonně vznesené výzvy, se příslušníci policie dopustili porušení zásady tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, neboť následným vyvrácením zákonnosti aktu výkonné moci (výzvy), jež byla presumována, dochází automaticky k vyvrácení zákonnosti výkonu tohoto aktu (zajištění).
Podle městského soudu je konstrukt otráveného stromu, kterým argumentuje stěžovatelka, naprosto nepřiléhavý v oblasti výzev příslušníků policie. Podle jeho názoru je plně v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné moci a požadavkem právní jistoty, aby jednání stěžovatelky, které ona sama vnímá jako porušení garance osobní svobody, nebylo ospravedlněno s odkazem na teorii otráveného stromu. Městský soud uzavírá, že napadené rozsudky nejsou v rozporu se stěžovatelkou namítanými právy garantovanými Listinou.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření připomenul, že v dané věci vycházel z usnesení sp. zn. I. ÚS 263/97 a na něj navazující judikatury Nejvyššího správního soudu, která se týká povinnosti občanů podrobit se výkonu pravomoci veřejného činitele. Konstatuje, že stěžovatelce nijak neupřel právo příslušným postupem přezkoumat (a vyvrátit) presumovanou správnost postupu orgánu veřejné moci. Podle Nejvyššího správního soudu má policie pravomoc přikázat občanům určité jednání a je oprávněna osoby ve stanovených případech zajistit.
Setrvává na svém závěru, že příslušníci policie byli v daném případě oprávněni stěžovatelku zajistit a nejednalo se o nezákonný zásah správního orgánu. Nejvyšší správní soud má za to, že teorie otráveného stromu se v posuzované věci neuplatní. Zásah spočívající ve výzvě policie k opuštění místa protestů a zásah v podobě zajištění stěžovatelky nejsou na sobě závislé tím způsobem, že by jeden nebyl možný bez druhého a nezákonnost jednoho by bez dalšího zakládala nezákonnost druhého. Skutečnost, že stěžovatelka v dané věci vykonávala povolání novinářky, byla oběma soudy náležitě zohledněna.
Nejvyšší správní soud uvádí, že jednání policie v dané věci nepovažoval za zřetelný exces, a proto neshledal potřebným se odchýlit od závěrů dosavadní judikatury a postoupit věc rozšířenému senátu, jak se toho domáhala stěžovatelka. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že zásadně nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že policie učinila předmětnou výzvu v právním omylu způsobeném neznalostí zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o policii"), v jehož důsledku se domnívala, že má pravomoc, kterou ve skutečnosti nemá.
V této souvislosti odkázal na ustanovení § 43 odst. 1 zákona o policii. Analyzoval dosavadní relevantní soudní judikaturu a na jejím základě setrval na názoru, že výzva policie učiněná podle citovaného ustanovení zákona o policii, aby stěžovatelka opustila důlní prostor, byla sice ze strany správních soudů ex post hodnocena jako nezákonná, tato její nezákonnost však neměla charakter zcela zjevné protiprávnosti, která by stěžovatelku opravňovala tuto výzvu nerespektovat. Vedlejší účastník závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, popř. zamítl. V
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k replice. V ní uvedla, že vyjádření účastníků řízení mají za cíl vytvořit dojem, že jednání policie, které bylo již soudem prvního stupně hodnoceno jako nezákonné, bylo vlastně obvyklým výkonem pravomoci. Tedy jakousi rutinní, běžnou činností, která by jinak byla zcela zákonná, ale shodou okolností byla posouzena jako nezákonná, protože byla s ohledem na zcela specifický kontext posouzena jako nepřiměřená. Takové skutkové rámování ovšem nemá podle stěžovatelky podklad v dokazování, skutkových a právních závěrech městského soudu, jehož rozsudek v té části, která není předmětem tohoto řízení, zhodnotil jednání policie jako nezákonné.
Úvahy Nejvyššího správního soudu a vedlejšího účastníka, které podle názoru stěžovatelky posouvají hodnocení skutkového děje do roviny, že policie konala v mezích své zákonem stanovené kompetence, nemohou obstát. Stěžovatelka konstatuje, že policie nemá zákonem stanovenou obecnou kompetenci k omezení svobody projevu. Zasazovat její kroky omezující základní právo do takového rámce je pak z hlediska stěžovatelky dokonce nebezpečné. Stěžovatelka dále uvedla, že nezpochybňuje závěry dosavadní soudní judikatury, ale usiluje o jejich překonání.
Rozporuje závěry obsažené ve vyjádřeních účastníků řízení a vedlejšího účastníka a na podporu své argumentace odkazuje na obecné právní principy a na širší filozofický a historický právní kontext. Stěžovatelka závěrem uvedla, že setrvává na své stížnosti. VI
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka, jakož i obsah soudního spisu vedeného pod sp. zn. 15 A 113/2020 a napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo. A to včetně faktu, že stěžovatelka vykonávala na místě povolání novinářky, jakož i toho, že se nacházela na území, kam je vstup podle § 40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, zakázán, neboť je zde vykonávána hornická činnost.
Oba soudy hodnotily věc po právní stránce přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zákona o policii a soudního řádu správního, do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Závěr soudů, že stěžovatelka byla povinna uposlechnout výzvu příslušníků policie a její přenesení na místo zajištění a následné zajištění nebylo nepřiměřené či excesivní a nepředstavovalo tudíž nezákonný zásah, považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněný. Podle Ústavního soudu lze v obecné rovině přisvědčit názoru stěžovatelky, že orgánům veřejné moci nelze tolerovat, pokud se domnívají, že mohou uplatňovat státní (veřejnou) moc, kterou ve skutečnosti podle zákona nedisponují (srov. čl.
2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). V nyní posuzované věci však o takovýto případ nejde, neboť policie má pravomoc přikázat každému, aby po nezbytnou dobu nevstupoval na určené místo, nebo se na něm nezdržoval (§ 43 odst. 1 zákona o policii) a je oprávněna ve stanovených případech osoby zajistit (§ 26 odst. 1 téhož zákona). Neuposlechnutím výzvy policie vydané podle § 43 odst. 1 zákona o policii proto stěžovatelka porušila § 114 tohoto zákona a zároveň se dopustila jednání majícího znaky přestupku podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, pro které ji příslušníci policie byli oprávněni zajistit v souladu s § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii.
Ústavní soud ověřil, že oba soudy při posouzení dané věci vycházely ze závěrů Ústavního soudu uvedených v usnesení sp. zn. I. ÚS 263/97 , které ve svých rozhodnutích převzal i Nejvyšší správní soud (např. v rozsudcích č. j. 5 As 34/2007-66 nebo č. j. 1 As 63/2011-90). Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 263/97 dovodil, že "občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor.
Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným zákonným způsobem. Ústava, Listina ani žádná jiná právní norma nepřipouští, aby jednotliví občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli." Ústavní soud k tomu dodává, že tento závěr potvrdil i ve své další rozhodovací praxi (srov. např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 3503/11 ) a neshledává důvod se od něj v nyní posuzované věci odchylovat. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že soudy nesprávně operovaly s konceptem presumpce správnosti výkonu veřejné moci. Nejvyšší správní soud v bodu 39 napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelce nic nebránilo zpochybnit presumpci správnosti výzvy u příslušných orgánů, tj. nijak neupřel stěžovatelce právo příslušným postupem přezkoumat (a vyvrátit) presumovanou správnost postupu orgánu veřejné moci. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí stejný závěr, když konstatuje, že presumpce správnosti platí do okamžiku, než se tato otázka pořadem práva vyjasní.
Ústavní soud akceptuje názor Nejvyššího správního soudu, že nelze obecně připustit neuposlechnutí výzvy jen podle subjektivní úvahy jejího adresáta, neboť to by policii fakticky znemožnilo plnění jejích úkolů. Ústavní soud také považuje za nepřiléhavý odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2268/07 , neboť ten vycházel ze zcela odlišné skutkové i právní situace V dané věci mělo v roce 1978 dojít v rámci domovní prohlídky k napadení příslušníka SNB ze strany signatáře Charty 77, který byl následně odsouzen za spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle tehdy platných předpisů.
VII
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu