Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ANJIN TRADING, s.r.o., se sídlem Karlovo nám. 3, Praha 2, zastoupené JUDr. Martinem Mičkem, advokátem se sídlem Na Beránce 2, Praha 6, proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 30.12.1998, č.j. 50 Cm 394/98-15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.5.2004, č.j. 50 Cm 394/98-111, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.3.2005, č.j. 5 Cmo 378/2004-132, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiložených dokumentů k ústavní stížnosti jakož i z vyžádaného spisu, správce konkurzní podstaty žalobce AB Banka, a.s., v likvidaci (pozn.: po zahájení řízení byl na majetek žalobce vyhlášen konkurz) se domáhal vůči stěžovatelce (žalované) jako na výstavci zaplacení 2.580.000,- USD s 6% úrokem od 19.8.1995 do zaplacení ze směnky vlastní vystavené stěžovatelkou dne 18.8.1993 na řad ASTRO TRADING Ltd. na směnečnou sumu 2.580.000,- USD splatné dne 18.8.1995, blankoindosamentem převedené na žalobce.
Současně s nárokem ze směnky požadoval žalobce také přiznání náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně návrhu vyhověl směnečným platebním rozkazem č.j. 50 Cm 394/98-15 ze dne 30.12.1998. Stěžovatelka ve včasných námitkách uvedla, že směnečný platební rozkaz neměl být vydán, protože směnka měla být zničena, jak vyplývá z dopisu žalobce ze dne 27.10.1993. Důvodem zničení směnky měly být údaje vyznačené v části "to the order". Původní rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.10.1998, č.j.
5 Cmo 467/99-44, zrušen s tím, že soudu bylo uloženo doplnit dokazování o výslech svědkyň, které směnku za avalistu podepsaly. Dále bylo soudu uloženo zajistit překlad směnky z anglického jazyka. Následně vydaný rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.9.2001, č.j. 5 Cmo 65/2001-78, opětovně zrušen s tím, že soud prvního stupně, ač provedl další dokazování, nerespektoval závěry odvolacího soudu a nevyslechl svědkyně ani neopatřil překlad směnky.
Nyní napadeným rozsudkem ze dne 18.3.2004, č.j. 50 Cm 394/98-111, ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti a rozhodl o nákladech řízení. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3.3.2005, č.j. 5 Cmo 378/2001-132, potvrdil odvolací soud citovaný rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud ponechal v platnosti vůči žalované napadený směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 30. prosince 1998, č. j. 50 Cm 394/98-15 (výrok I.) a současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalobci.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně co do závěrů skutkových i právních. Stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku vrchního soudu dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.3.2007, sp. zn. 29 Odo 1402/2005, odmítl jako nepřípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiložených dokumentů k ústavní stížnosti jakož i z vyžádaného spisu, i když Městský soud v Praze vydal směnečný platební rozkaz, aniž by zajistil překlad směnky z jazyka anglického do jazyka českého, v následujícím soudním řízení mu by to bylo Vrchním soudem v Praze dvakrát vytknuto a rovněž z tohoto důvodu byla rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti, dvakrát zrušena. Potom však již městský soud překlad směnky do českého jazyka zajistil, neboť usnesením ze dne 4.10.2001 ustanovil RNDr.
J. B., CSc, tlumočníkem s tím, aby předložil překlad opisu směnky (str. 80 spisu), přičemž tlumočník předmětný překlad vypracoval (str. 104-106 spisu). Následně proběhlo jednání před městským soudem dne 29.1.2004, na kterém jako důkaz byl čten překlad originálu směnky. Možnost vyjádřit se k ní byla tedy stěžovatelce zajištěna; to, že se stěžovatelka k tomuto jednání před městským soudem nedostavila (doručení bylo dle protokolu o jednání vykázáno - str. 110 spisu), je již pouze věcí jejího přístupu k soudnímu sporu, se zřetelem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt.
Nadto stěžovatelka podala poté odvolání a po celou dobu řízení měla možnost nahlédnout do spisu. Odvolacího řízení se zúčastnil její právní zástupce, který co do nemožnosti seznámit se směnkou přeloženou do českého jazyka nenamítal nic.
Za tohoto stavu je zřejmé, že i když - jak konstatoval opakovaně Vrchní soud v Praze - Městský soud v Praze pochybil, jestliže vydal směnečný platební rozkaz, aniž by disponoval jeho překladem do českého jazyka, tento nedostatek následně sám Městský soud v Praze zhojil. Uvedenou námitku stěžovatelky nelze tedy hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněnou, ba dokonce prima facie jako účelovou.
2) Stěžovatelka dále namítala, že v pravém horním rohu směnky je uvedeno dvojí datum splatnosti. Jednak je to den 18.8.1995, přičemž pod ním je uvedeno "Date of Maturity", tedy datum splatnosti. Pod tímto údajem je uvedeno August 1995. Označení měsíce číslicí, resp. uvedení celého data splatnosti pouze číslicí, způsobuje prý pochybnosti o datu splatnosti a tudíž i neplatnost směnky. Navíc v této směnce dochází k pluralitě v údaji termínu splatnosti, a to uvedením 18.8.1995 a AUGUST 1995. Pluralita v údaji časového data způsobuje neplatnost směnky.
Jak však zjistil Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu, uvedenou námitku stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nevznesla. Je tedy zjevné, že tyto námitky jsou uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, tedy ex post, aniž by se jimi stěžovatelka již v předchozím soudním řízení bránila. Takový postup však přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady v řízení před orgánem veřejné moci mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitka, která mohla být uplatněna již v řízeních před obecnými soudy, nemůže být uplatněna až v řízení o ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů se jí Ústavní soud nemohl nezabývat. K tomu Ústavní soud dodává, že takový postup odpovídá jeho ustálené judikatuře (srov. např. I. ÚS 650/99 ,
,
I. ÚS 452/07 ).
III.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2007
Vojen Güttler předseda senátu