Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Karla Hronka, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 13, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 392/2017-1097 ze dne 12. prosince 2017, spojené s návrhem na zrušení § 45 až 50 l zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud Plzeň-město usnesením č. j., 14 C 179/2001-1085 ze dne 22. 9. 2017 zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení téhož soudu č. j. 14 C 179/2001-692 ze dne 29. 1. 2013 a č. j. 14 C 179/2001-740 ze dne 23. 7. 2013 (výrok I.), pro opožděnost odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení č. j. 14 C 179/2001-740 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a vrácení soudního poplatku (výroky III. a IV.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Zároveň stěžovatele poučil o tom, že dovolání je přípustné pouze v rozsahu, v němž potvrdil zamítavý výrok I. rozhodnutí okresního soudu.
2. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že dovolání by mělo být přípustné proti výroku rozhodnutí krajského soudu v celém jeho rozsahu. V opačném případě by mohlo dojít k situaci, kdy je vyslovena neúčinnost doručení, ale výrok o odmítnutí (včasného) odvolání by zůstal v právní moci a odvolání by nebylo možné projednat. Z toho důvodu stěžovatel podal dovolání do rozhodnutí krajského soudu v plném rozsahu. Dále stěžovatel brojil proti formalistickému postupu obecných soudů při posuzování neúčinnosti doručení. V této souvislosti navrhl zrušení civilní úpravy doručování, neboť je přeplněna fikcemi namísto skutečného doručování a umožňuje odepření spravedlnosti.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný jen z části. Stěžovatel totiž ústavní stížností napadl celý rozsudek krajského soudu, byť jím bylo rozhodnuto o rozdílných nárocích, které je i pro účely řízení o ústavní stížnosti třeba posoudit samostatně.
4. V rozsahu, v němž krajský soud potvrdil zamítavý výrok I. a odmítavý výrok II. rozhodnutí okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel dosud účinně nevyčerpal procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ve vztahu k potvrzení zamítavého výroku I. jde o dovolání (které stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností), ve vztahu k potvrzení odmítavého výroku II. pak jde o žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu.
5. Oproti tomu je ústavní stížnost přípustná v rozsahu, v němž krajský soud potvrdil výrok III. rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně tak je ústavní stížnost přípustná v rozsahu, v němž krajský soud potvrdil výrok IV. rozhodnutí okresního soudu o vrácení soudního poplatku. V tomto rozsahu Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [pro rozhodná kritéria srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 24/02
ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Rozhodnutím okresního a krajského soudu o nákladech řízení nebyla stěžovateli uložena žádná povinnost a z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovateli bylo upřeno nějaké právo. Stěžovatel v této souvislosti ostatně neuplatnil žádné námitky, neboť svou argumentaci soustředil na zcela jiné právní otázky [srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 632/06
ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)]. V rozsahu, v němž krajský soud potvrdil výrok IV. rozhodnutí okresního soudu o vrácení soudního poplatku, jde o výrok ve prospěch stěžovatele, kterým mu nebyla způsobena žádná újma [srov. odst. 31 nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2741/15
ze dne 10. 5. 2016 (N 83/81 SbNU 401)].
7. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný. Návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti [usnesení
sp. zn. III. ÚS 101/95
ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu