Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jiřího Krejčího, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, advokátem se sídlem Na Dědinách 733/22, Praha, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1433/2024-195 ze dne 28. 1. 2025, Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 333/2023-162 ze dne 21. 11. 2023 a Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 10 C 7/2023-139 ze dne 6. 9. 2023, spojené s návrhem na zrušení § 29 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a obchodní společnosti Národní rozvojová banka, a. s., Přemyslovská 2845/43, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označených usnesení plyne, že se stěžovatel (jako povinný) u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal zastavení proti němu vedené exekuce prodejem zástavy. Proti zamítavým rozhodnutím o tomto návrhu podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost. Rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost nyní napadá ústavní stížností.
2. Obvodní soud žalobu pro zmatečnost v záhlaví označeným usnesením zamítl. Městský soud v Praze toto rozhodnutí v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil. Městský soud shodně s obvodním soudem konstatoval, že v řízení o návrhu na zastavení exekuce prodejem zástavy není žaloba pro zmatečnost přípustná. Poukázal na to, že prodej zástavy je podřízen pravidlům exekuce podle § 268 odst. 1 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ("e.
ř."). Zároveň městský soud doplnil, že § 29 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("z. ř. s."), upravuje pouze rozsah přezkumu rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost, avšak nezakládá přípustnost žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutím o soudním prodeji zástavy. Závěrem uvedl, že pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy je exekučním titulem s tím, že druhá fáze soudního prodeje zástavy je z podstaty věci podřízena pravidlům exekuce podle § 268 odst. 1 o. s. ř.
3. Nejvyšší soud následné dovolání odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že podle § 254 odst. 2 věty druhé o. s. ř. lze žalobu pro zmatečnost v exekučním řízení podat pouze v případech vymezených v § 229 odst. 4 o. s. ř., pod nějž nelze usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 o. s. ř. a § 55 e. ř. podřadit. Nejvyšší soud upozornil, že přípustnost dovolání nezaloží otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, a ztotožnil se se závěrem, že smyslem § 29 z. ř. s. je zakotvení odchylky, na základě níž není soud vázán mezemi, v nichž se účastník domáhá přezkumu žalobou pro zmatečnost, a doplnil, že z textu § 29 z. ř. s. naopak nevyplývá, že by zakládalo přípustnost podání žaloby pro zmatečnost proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na zastavení exekuce.
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, jelikož má za to, že jimi došlo k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a jeho práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v rozdílném rozsahu dokazování během druhé fáze řízení o soudním prodeji zástavy a s tím spjaté nemožnosti se bránit. Dále namítá vadné posouzení přípustnosti mimořádného opravného prostředku. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel považuje za nedostatečně odůvodněné a přepjatě formalistické. Právní názor Nejvyššího soudu týkající se povahy dotčeného řízení pokládá za chybný; Nejvyšší soud se podle stěžovatele nevypořádal se všemi jeho námitkami. V posledku stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 29 z. ř. s., jelikož jeho aplikace údajně vede k nerovnému postavení zástavních dlužníků.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
7. Povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument. Soud má ovšem povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními argumenty, které byly v průběhu řízení vzneseny, a to v míře odpovídající jejich závažnosti pro výsledek řízení. Způsob odůvodnění námitek musí být takový, aby bylo pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže jím uplatněná argumentace obstát (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1858/24 ze dne 8. 10. 2024, bod 22). Ústavní soud dále uvádí, že rozsah odpovědi se může lišit úměrně významu námitek či otázek, které účastník vnáší do řízení. Dokonce i úplná ignorace konkrétního argumentu nemusí představovat porušení práva na spravedlivý proces či soudní ochranu, jde-li o argument, který je pro posouzení věci zjevně bezpředmětný, či jedná-li se o argument, který účastník řízení formuloval toliko zcela obecně a nekonkrétně (tamtéž, bod 23).
8. Při posouzení otázek spjatých s aplikací § 29 z. ř. s. nepostupovaly obecné soudy libovolně či přepjatě formalisticky. Naopak poskytly stěžovateli logicky soudržnou argumentaci, vypořádaly se s jeho námitkami o povaze dotčeného řízení (viz body 16 až 19 usnesení městského soudu) a s poukazem na příslušná ustanovení vysvětlily, proč není v dané situaci žaloba pro zmatečnost přípustná (srov. bod 2 výše). Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavním pořádkem, když dovolání odmítl, jelikož tvrzená neústavnost § 29 z. ř. s. stojí na stěžovatelově vlastní interpretaci dotčeného ustanovení. Z toho vyplývá, že Nejvyššímu soudu nebyla předložena otázka, která by založila přípustnost dovolání. Závěrem Nejvyšší soud nepřistoupil na argument, že bylo stěžovateli odepřeno právo na procesní obranu, jelikož měl možnost uplatnit své námitky v návrhu na zastavení exekuce, což také učinil.
Odůvodnění napadených usnesení jsou srozumitelná, logická a zjevně v souladu se zněním i smyslem dotčených zákonných ustanovení. Ústavní soud nemá napadeným rozhodnutím z hlediska ústavního pořádku co vytknout.
9. Ústavní soud neshledal ze shora uvedených důvodů ústavněprávně relevantní pochybení, které by mohlo ústit ve zrušení napadených usnesení. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 29 z. ř. s. sdílí právní osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu