Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HAPPY INVEST a. s., sídlem Lípová 1444/20, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSOS 31 INS 4184/2021, 29 ICdo 147/2023-138 ze dne 29. ledna 2024, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSOS 31 INS 4184/2021, 13 VSOL 112/2023-60 ze dne 20. dubna 2023 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 31 INS 4184/2021, 11 ICm 2633/2022-27 ze dne 12. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), jakož i její právo podle čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobou ze dne 28. února 2022 se stěžovatelka domáhala určení, že vedlejší účastnice nemá pohledávku za dlužníkem UNIMEX-INVEST, s. r. o., ve výši 65 950 080,76 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud") sp. zn. 11 ICm 2633/2022-20 ze dne 11. listopadu 2022 byla stěžovatelka vyzvána, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 5 000 Kč na účet soudu. Stěžovatelce byly kromě uvedené výzvy doručeny výzvy k úhradě soudních poplatků ve věcech dalších věřitelů, jejichž pohledávky popřela v týmž insolvenčním řízení (ve věci věřitele Ing. Jaroslava Štočka vedené pod sp. zn. 11 ICm 2638/2022, ve věci věřitele Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj vedené pod sp. zn. 11 ICm 2644/2022 a ve věci věřitele JUDr. Švecové vedené pod sp. zn 11 ICm 2648/2022). Stěžovatelka omylem nalepila kolkové známky na listinu se sp. zn. 11 ICm 2638/2022 (ve věci Ing. Jaroslava Štočka), namísto na listinu ve věci 11 ICm 2633/2022 (ve věci vedlejší účastnice coby věřitelky). Usnesením č. j. 11 ICm 2633/2022-27 ze dne 12. ledna 2023 krajský soud řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které odůvodňovala mylným nalepením kolků na jinou listinu. Stěžovatelka žádala soud, aby jí tento uhrazený soudní poplatek nevracel a považoval jej za poplatek uhrazený ve věci sp. zn. 11 ICm 2633/2022. Proti usnesení krajského soudu podala odvolání rovněž vedlejší účastnice, a to do výroku o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil výrok I usnesení krajského soudu (výrok I) a výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před krajským soudem částku 4 114 Kč (výrok II) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok III). Námitky stěžovatelky, že omylem uhradila soudní poplatek v řízení vedeném pod sp. zn. 11 ICm 2638/2022 (v němž již nehodlala pokračovat), považoval vrchní soud za nezpůsobilé zvrátit skutečnost, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, když pokladní doklad ze dne 6. února 2023 o úhradě částky 5 000 Kč jako soudního poplatku byl do spisu založen až dne 10. února 2023, tedy po rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení. Vrchní soud zdůraznil, že povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká již podáním žaloby a samotná výzva soudu k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem.
4. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl. Vyšel ze své judikatury, podle níž důvody, pro které poplatník nezaplatil soudní poplatek, nejsou pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení právně významné. Účastník řízení odpovídá za náležitou míru pečlivosti, což se v rámci plnění poplatkové povinnosti týká také řádné identifikace řízení. V dané věci soud provedenou platbu ztotožnil se stěžovatelkou označeným řízením, v němž jí rovněž vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek. Soudní poplatek nebyl zaplacen vinou stěžovatelky, která nedbala náležité pozornosti při jeho úhradě. To, že se stěžovatelka "přepsala", jde pouze k její tíži.
5. Stěžovatelka trvá na tom, že odmítly-li soudy i přes její vysvětlující sdělení považovat za úhradu soudního poplatku částku složenou omylem k jiné spisové značce, je jejich přístup ve smyslu závěrů Ústavního soudu formalistický [nález sp. zn. I. ÚS 3174/20 ze dne 10. března 2021 (N 50/105 SbNU 85); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že neměla spoléhat na to, že krajský soud přiřadí poukázanou částku k jinému řízení, než které bylo uvedeno na příslušném předtištěném formuláři, na nějž nalepila kolkové známky. Stěžovatelka je přesvědčena, že náležitá vnitřní organizace spisů je povinností soudů. Stěžovatelka má za to, že soudní poplatek zaplatila řádně a včas, a teprve až doručením usnesení krajského soudu o zastavení řízení zjistila, že na její straně došlo k nedopatření a že soudní poplatek omylem uhradila v jiné právní věci, za kterou však soudní poplatek uhradit nechtěla. Touto skutečností se však soudy nezabývaly a ponechaly ji zcela stranou, resp. posoudily ji nezákonně, když došly k závěru o nezaplacení soudního poplatku.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. Není porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, zastaví-li soud řízení, bylo-li řádně zjištěno a odůvodněno, že pro takový postup jsou splněny podmínky. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a proto bylo na stěžovatelce, aby lhůtu stanovenou soudem dodržela a svou povinnost splnila.
9. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy v napadených rozhodnutích dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady pro zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Stěžejní námitkou stěžovatelky, že měl krajský soud zjišťovat, jaká byla její skutečná vůle (ohledně spisové značky řízení, v němž měl být soudní poplatek zaplacen), se však soudy již zabývaly. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
10. Důvody, pro které krajský soud a vrchní soud rozhodly napadenými usneseními (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto usnesení v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se otázkou, zda stěžovatelka řádně splnila svou zákonnou povinnost zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu, zevrubně zabývaly. Jejich právnímu závěru, tomu tak není, neboť stěžovatelka nevěnovala úhradě soudního poplatku náležitou pozornost, nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.
11. Na uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3174/20 , ve kterém Ústavní soud vytkl soudu, že nedal pokyn účtárně soudu, aby dosud nevrácenou jistotu z prvního návrhu převedla k návrhu druhému za situace, kdy složená jistota byla v den podání pozdějšího návrhu v dispozici soudu a účastník řízení současně vyslovil jednoznačnou vůli, aby byla namísto vrácení použita k opakovanému návrhu na nařízení předběžného opatření. Jak uvedl Nejvyšší soud, v nyní posuzované věci stěžovatelce vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek ze dvou podaných žalob, přičemž zaplatila pouze soudní poplatek jeden. Nejvyšší soud se vypořádal také s odkazem stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. listopadu 2010 (N 233/59 SbNU 375), v němž Ústavní soud dovodil, že pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě při uplatnění práv účastníků řízení. Krajský soud nepochybil při ztotožnění úhrady zaplaceného soudního poplatku s řízením, jehož spisová značka (11 ICm 2638/2022) byla vyznačena na stěžovatelkou podaném formuláři a v němž stěžovatelce (také) vznikla povinnost soudní poplatek v téže výši zaplatit.
12. Ústavní soud ze shora popsaných důvodů uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem zákona č. 549/1991 Sb. a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Postup, který však navrhuje stěžovatelka, tedy že by soudy měly po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku přihlížet k tvrzením účastníků, že soudní poplatek měl být podle jejich skutečného úmyslu zaplacen za jiný návrh, by znamenal naprostý chaos v administrativním přiřazování jednotlivých plateb k daným soudním řízením. Zaplacení (či nezaplacení) soudního poplatku má přitom závažné následky, když se splněním poplatkové povinnosti zákon (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.) spojuje samotnou existenci dalšího trvání řízení. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že je na každém účastníku řízení, aby svá práva uplatnil řádně v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náleží práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci stěžovatelka při hrazení soudního poplatku pochybila, což v ústavní stížnosti přiznává, a musí nyní nést následky s tímto pochybením spojené, jak je stanoví § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. [k tomu srov. i závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. března 2021 (N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.)]
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu