Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr.
V. U. a Ing. J. U., oba zast. Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, sídlem Na Kozačce 7/1289, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.12.2011, č.j. 1 Co 240/2011-117, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.3.2011, č.j. 31 C 209/2010, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V další části návrhu polemizovali s významem souhlasu stěžovatelky s odstraněním vad a vyjádřili přesvědčení, že tento souhlas, resp. výkon zákonné povinnosti vadu odstranit, nemůže být okolností vylučující protiprávnost. Také formulovali nesouhlas se závěry soudů, že do jejich osobnostních práv by bylo zasaženo pouze v případě, kdyby došlo ze strany pracovníků žalovaného např. ke špehování, protože již samotnou skutečnost, že tito pracovníci pracovali na terase obklopující všechna okna bytu stěžovatelů, a tedy v podstatě mohli vidět vše, co se v bytě děje, by pociťovala jako zásah do osobnostních každá osoba.
Vysvětlili, proč učinili předmětem sporu pouze zásah do jejich osobnostních práv s pojený s opravami z roku 2008-2009, nikoliv s opravami za dobu dřívější, akcentovali, že jde o opakovanou opravu, tudíž morální satisfakce nemůže splnit svou funkci (informovali, že byla uzavřena dohoda o narovnání, na jejímž základě jim byla poskytnuta finanční kompenzace, avšak po jejím uzavření vyšlo najevo, že bude třeba provést opravy další) a zdůvodnili časový odstup mezi ukončením zásahu do osobnostních práv a podáním žaloby.
Stěžovatelé jsou si vědomi neobvyklosti způsobu ochrany osobnosti v souvislosti s odstraňováním vad osobou, která je za tyto vady odpovědná, je to však podle nich jediná možnost, jak se mohou domoci ochrany práv na respektování obydlí a na ochranu svého soukromí. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 10 odst. 2 Listiny:
Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Čl. 8 odst. Úmluvy:
1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v záležitosti naplnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Tím stěžovatelé staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, a důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud, na tato rozhodnutí odkazuje. Nad rámec těchto závěrů považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že primárními prostředky ochrany osobnostní sféry fyzické osoby jsou požadavky na upuštění od neoprávněného zásahu, na odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu a na přiměřené zadostiučinění ve formě morální satisfakce; teprve v odůvodněných případech je možno požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Tuto konstrukci obecné soudy respektovaly (srov. odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 3, 5. odstavec), a pokud žalobu na poskytnutí finančního zadostiučinění zamítly, protože nepovažovaly výkon povinnosti odstranit vady (nedošlo-li k excesu) za neoprávněný zásah do osobnostních práv, nemohlo dojít k porušení základních práv a svobod.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2012
Vojen Güttler předseda senátu