Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů o ústavní stížnosti 1) MUDr. Zdeňka Pospíšila, 2) Mgr. Mileny Pospíšilové a 3) Mgr. Mileny Kysučanové, všech zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.2.2013, č.j. 28 Cdo 2731/2012-494, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27.1.2011, č.j. 69 Co 371/2010-391, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Františka Pospíšila, 2) Květoslavy Pospíšilové 3) podniku Státní léčebné lázně Bludov, státní podnik, sídlem Lázeňská 572, Bludov, 4) Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a 5) společnosti LLB s.r.o., léčebné lázně Bludov, sídlem Lázeňská ulice 572, Bludov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podání ústavní stížnosti odůvodňují stěžovatelé údajným zásahem do práva na spravedlivý proces, a to jednak tím, že rozhodnutí soudu o tom, že původní oprávněné osoby podaly i další výzvy, je procesně nepřípustným rozhodnutím v jediné instanci, jednak tím, že Nejvyšší soud se věcně nevypořádal s jejich dovolacími námitkami a omezil se pouze na obecné konstatování, že dovolání není důvodné, aniž by uvedl, proč důvodné není. Dále stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky došlo k zásahu jejich práva na ochranu vlastnictví chráněného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že zemědělské pozemky byly vydány podle zák. č. 87/1991 Sb., a soudy přiznaly ochranu objektivně zaniklému nároku Zdeňky Bartoňové a naopak neposkytly ochranu právu stěžovatelů, tudíž rozhodly v kolizi s čl. 90 a 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu zrušil a rozsudek krajského soudu zrušil v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, a dále ve výrocích II. - IV. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl.90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl.95 Ústavy:
1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. 2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelů o porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Stěžovatelé se žalobou podle V. části obč. soudního řádu domáhali příznivějšího rozhodnutí o jejich restitučním nároku, současně však museli respektovat žalobu vedlejšího účastníka č. 5, který, naopak, tvrdil nedůvodnost takového nároku. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů nezbytných pro restituci majetku jejich právního předchůdce.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení pozice stěžovatelů v relaci k dalším oprávněným osobám. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se soudy vypořádaly s námitkami stěžovatelů (stejně jako s námitkami dalších účastníků řízení).
Z tohoto hlediska nemohlo proto ani dojít k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Ústavní soud si je vědom významu restitučních procesů upravených zákony na počátku 90. let minulého století, což dokládá i jeho četná judikatura. V posuzované věci byl účel restitučních zákonů naplněn, přičemž podstata sporu (viz výše) je založena na rozdílných představách o rozsahu nároku na "úkor" jiných restituentů. V rozsahu neexistujícího nároku na vydání majetku tak nemohlo dojít ani k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu