Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 PP 14/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 8 To 82/2014, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud rozhodl popsaným způsobem na základě toho, že stěžovatel v době podmíněného propuštění nevedl řádný život, když spáchal a byl odsouzen pro další trestnou činnost, a že též neplnil podmínky dohledu pokud jde o spolupráci s probační a mediační službou. S tím však stěžovatel nesouhlasí.
Stěžovatel nepopírá, že v průběhu zkušební doby opětovně trestnou činnost páchal, namítá však, že na jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 3 T 2/2011, se vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, konkrétně její čl. I. odst. 1 a 3 čímž došlo nejen k prominutí trestu, ale rovněž k takovému následku, že se na něj hledí, jako bych odsouzen nebyl. Okresní soud měl proto dle jeho názoru postupovat tak, jako by tohoto odsouzení nebylo.
Pokud jde o otázku plnění spolupráce s probační a mediační službou, tento skutkový závěr není dle stěžovatelova názoru dostatečně podložen, když obecné soudy vyšly pouze z písemných zpráv probační a mediační služby, neprovedly navrhovaný výslech probační úřednice a odůvodnění jejich rozhodnutí není v této části příliš podrobné. K problému ve spolupráci přitom došlo až na samém jejím konci, když pokud se nedostavoval k probační úřednici, bylo to dáno jednak jeho špatným fyzickým a psychickým stavem po úrazu hlavy na boxerských závodech, k čemuž doložil lékařské zprávy, jednak v případě dvou termínů není jasné, jakým způsobem byl na ně pozván, respektive zda se o nic dozvěděl; nadto i kdyby v těchto směrech k nějak pochybil, jednalo by se z jeho strany o pouhou zapomnětlivost. Stěžovatel dále namítá, že neměl plnou možnost k uplatnění svých práv, když stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání.
Stěžovatel rovněž zpochybňuje, že by ve smyslu § 91 odst. 3 trestního zákoníku zavinil, že soud nerozhodl do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku. Věc totiž dle jeho názoru spoluzavinil i soud tím, že nařizoval veřejná zasedání, ačkoliv již měl indicie, že bude nezbytné vydání zatykače na stěžovatele. Prodlením s vydáním zatykače soud vytvořil průtahy ve věci.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda se osoba podmíněně propuštěná z výkonu trestu odnětí svobody během zkušební doby osvědčila, či zda bude muset zbytek trestu vykonat, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel nesouhlasí s významem, jaký obecné soudy přisoudily rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 1/2013 Sb. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor, však není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. Ostatně korektnosti závěrů obecných soudů nasvědčuje i judikatura Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 715/04 , či usnesení sp. zn. I. ÚS 3443/13 ).
Skutečnost, že stěžovatel v době podmíněného odsouzení páchal další trestnou činnosti, již sama o sobě postačuje k závěru, že nevedl řádný život, nicméně pro úplnost lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé i to, proč a na jakých základech musely nepříznivě hodnotit jeho spolupráci s probační a mediační službou.
Pokud pak jde neveřejnost jednání před stížnostním soudem, s ohledem na charakter daného řízení, kdy se nejedná o rozhodování o vině, a s ohledem na skutečnost, že stěžovatel před soudem prvého stupně osobně slyšen byl, Ústavní soud považuje neveřejnou formu tohoto jednání bez účasti stěžovatele za ústavně konformní (k ústavněprávním východiskům v tomto směru srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 102/06 ).
Poslední stěžovatelovu námitku, že soud na něj měl vydat zatykač dříve, Ústavní soud považuje za irelevantní, když není sporu o tom, že to byl v každém případě v prvé řadě stěžovatel, kdo byl nekontaktní a takto znesnadňoval postup soudu ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu