Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti stěžovatelek a) D. R., b) nezletilé A. R., c) nezletilé A. R. a d) nezletilé A. R., zastoupených Mgr. Tomášem Ondruchem, advokátem se sídlem Moskevská 1440/24a, Havířov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 84/2021-3124 ze dne 21. 2. 2024, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení před Vrchním soudem v Olomouci vystupovala stěžovatelka a) jako zákonná zástupkyně nezletilých stěžovatelek b), c) a d) jako zúčastněných osob - dědiček po zemřelém obžalovaném J. J. Ten byl za svého života nepravomocně odsouzen jako spolupachatel zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku mimo jiné k trestu propadnutí věci, a to 51 000 Kč a 29 500 EUR, jež byly nalezeny při domovní prohlídce rodinného domu. Po úspěšném odvolání, kdy vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil, prvostupňový soud trest propadnutí věci po doplněném dokazování potvrdil a konstatoval, že nevznikly žádné pochybnosti o tom, že se jedná o finanční prostředky získané trestnou činností.
2. Proti rozsudku se odvolal státní zástupce i všichni obžalovaní. Obžalovaný J. J. však o několik dní později zemřel. Vrchní soud proto v souladu s § 11 odst. 1 písm. e) tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve všech výrocích týkajících se obžalovaného J. J. částečně zrušil a trestní stíhání vůči němu zastavil.
3. K odvolání státního zástupce vrchní soud zrušil rozsudek rovněž vůči spoluobžalovanému J. D. a sám ve věci nově rozhodl. Spoluobžalovaného uznal vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a současně podle § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozhodl o zabrání výše uvedené finanční hotovosti nalezené při domovní prohlídce. J. D. podané dovolání bylo odmítnuto.
4. Stěžovatelky se následně obrátily na Ústavní soud, který nálezem sp. zn. III. ÚS 3168/22 ze dne 6. 9. 2023 rozhodl tak, že se výrok, v němž bylo rozhodnuto o zabrání finanční hotovosti, ruší, a to proto, že bylo porušeno právo nezletilých stěžovatelek b), c) a d) na soudní ochranu. Vrchní soud jim totiž jako možným dědičkám upřel možnost uplatňovat práva spojená s postavením zúčastněných osob. Vůči stěžovatelce a) pak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neoprávněnost.
5. Ústavní soud v nálezu uvedl, že nepředjímá, zda jsou splněny zákonné podmínky pro zabrání finanční hotovosti. Trestní zákoník totiž připouští vyslovit zabrání věci nejen vůči pachateli trestného činu, ale též ve vztahu k jiným osobám, mj. vůči těm, na které pachatel danou věc převedl nebo které ji jinak nabyly [srov. § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku]. Takovému rozhodnutí však musí předcházet řádný proces, ve kterém bude zúčastněným osobám poskytnut prostor pro využití jejich práv.
6. Po nálezu Ústavního soudu vrchní soud v souladu s § 314h odst. 1 tr. řádu pokračoval v řízení. Nařídil veřejné zasedání a o jeho konání vyrozuměl stěžovatelku a) jako zákonnou zástupkyni nezletilých stěžovatelek b), c) a d), a přiznal nezletilým stěžovatelkám postavení zúčastněných osob; následně takové postavení přiznal i dalším dvěma dětem J. J. Napadeným usnesením vrchní soud následně rozhodl tak, že se finanční hotovost ve výši 51 000 Kč a 29 500 EUR zajištěná při prohlídce rodinného domu zabírá podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
7. Stěžovatelka a) se nyní včasně podanou ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného usnesení vrchního soudu. Tvrdí, že je nezákonné a porušuje právo jejích nezletilých dětí jako dědiců po jejich zemřelém otci J. J. Namítá porušení jejich práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek, jakož i porušení presumpce nevinny.
8. Stěžovatelka uvádí, že při zastavení trestního stíhání a zrušení nepravomocného trestu propadnutí věci mají orgány činné v trestním řízení povinnost navrátit majetek zajištěný při domovní prohlídce na místo, kde byl nalezen. Zabrání finančních prostředků po smrti obžalovaného je podle stěžovatelky nadužíváním práva porušujícím základní práva nezletilých stěžovatelek. Stěžovatelka dále zpochybňuje, že by zabavené finanční prostředky byly bezprostředním výnosem z trestné činnosti zemřelého. Uvádí, že z dokazování vyplývá, že obžalovaný všechny získané prostředky vynaložil na organizaci trestné činnosti.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že je ve věci příslušný a stěžovatelky jsou řádně právně zastoupeny.
10. Ústavní soud se musel opět zabývat otázkou, koho lze považovat za oprávněného stěžovatele. Stěžovatelka a) je v ústavní stížnosti jako jediná výslovně označena za stěžovatelku, ale v textu stížnosti namítá porušení práv svých dětí, stěžovatelek b), c) a d). V řízení pod sp. zn. III. ÚS 3168/22 stěžovatelka a) soudu sdělila, že podala ústavní stížnost jménem svých nezletilých dětí. Ústavní soud tedy věc ve shodě s předchozím nálezem sp. zn. III. ÚS 3168/22 vyložil tak, že ústavní stížnost byla podána všemi čtyřmi stěžovatelkami označenými v záhlaví.
11. Ústavní soud následně ve shodě s předchozím nálezem sp. zn. III. ÚS 3168/22 dospěl k tomu, že stěžovatelka a) je osobou zjevně neoprávněnou.
12. Ve vztahu ke zbývajícím oprávněným stěžovatelkám b), c) a d) je ústavní stížnost nepřípustná.
13. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
14. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem, ledaže jsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jinými slovy, aby Ústavní soud věc projednal, musí typicky nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých ústavně zaručených základních práv jiným zákonným způsobem.
15. Jak vrchní soud upozornil v poučení napadeného usnesení, bylo lze proti němu podat stížnost k Nejvyššímu soudu podle § 141 a n. tr. řádu. Tu může podle § 142 odst. 1 tr. řádu podat osoba, které se usnesení přímo dotýká, nestanoví-li zákon jinak. Stěžovatelky přitom v řízení vystupovaly v postavení zúčastněných osob, neboť jim ve smyslu § 42 odst. 1 tr. řádu měla být zabrána věc. Nepochybně se jich proto usnesení přímo dotýká; jde tedy o zákonem stanovený případ, kdy zúčastněná osoba může podat opravný prostředek. Tak jako mohou zúčastněné osoby napadnout odvoláním rozsudek pro nesprávnost výroku o zabrání věci [srov. § 246 odst. 1 písm. c) tr. řádu], mohou napadnout i samostatné usnesení o zabrání věci, neboť jsou jím přímo dotčeny. Stěžovatelky tedy nevyčerpaly všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl. Ve vztahu ke stěžovatelce a) jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu ke stěžovatelkám b), c), a d) jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 a § 72 odst. 3 téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj