Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, č. j. 32 Cdo 4460/2011-562, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2011, č. j. 5 Cmo 426/2010-507, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2009, č. j. 8 Cm 54/2001-443, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který ve věci rozhodl, aniž by předvolal stěžovatele k jednání nařízenému na den 24. 2. 2011. Předvolání k jednání soudu stanovené na den 24. 2. 2011 stěžovatel dle svého tvrzení neobdržel a o tomto termínu se dozvěděl až z písemného vyhotovení rozsudku. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle § 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).
Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu od 1. 1. 2001 je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že mu bylo v řízení před odvolacím soudem znemožněno účastnit se soudního jednání, je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením § 229 odst. 3 o. s. ř. posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Z obsahu ústavní stížnosti ani z vyžádaného soudního spisu nevyplývá, že by stěžovatel možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využil, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.
Občanské soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí spíše, že byl stěžovatel v dovolacím řízení zastoupen advokátem, který jej měl o efektivitě možných opravných prostředků poučit.
Na výše uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že byl stěžovatel nesprávně poučen odvolacím soudem o možnosti podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Tato skutečnost je právně významná jen potud, že Ústavní soud neodvozoval v dané věci lhůtu pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu a nepovažoval ji za podanou po lhůtě, přestože dovolání, které bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako nepřípustné nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení, nebylo posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle § 75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2013
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj