Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Evžena Vopelky, zast. JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, sídlem nám. Svobody 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.1.2013 č.j. 8 Afs 59/2012-22, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.7.2012, č.j. 30 Af 111/2010-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
- čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny pominutím jeho argumentů, resp. neodůvodněním rozsudků, např. námitkou nulitního správního aktu správce daně,
- čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny uložením povinnosti v přímém rozporu se zákonem, protože došlo k nepřípustnému a protizákonnému přenosu daňové povinnosti přímo z primárního daňového dlužníka na stěžovatele. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 4 odst. 1:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 11 odst. 5:
Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti naplnění zákonných předpokladů pro postup správce daně vůči ručiteli po nesplnění daňové povinnosti primárním daňovým dlužníkem u daně z převodu nemovitostí, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý soudní proces a k zásahu do stěžovatelova majetku uložením daňové povinnosti. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo: oba věcně a místně příslušné soudy na základě jeho podání přezkoumaly zákonnost rozhodnutí daňových orgánů i postupu předcházejících jejich vydání. Oba soudy žádnou nezákonnost neshledaly a v tom se s nimi Ústavní soud ztotožňuje, přičemž v podrobnostech odkazuje na přesvědčivé odůvodnění jejich rozsudků. Vzhledem k tomuto závěru je pak evidentní, že povinnosti vyplývající z ručitelského postavení stěžovatele byly uloženy v souladu se zákonem, proto ani nemohlo dojít k namítanému porušení čl.
4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Ústavní soud k věci dále dodává, že stěžovatel v procesu převodu vlastnického práva k nemovitostem od společnosti Pozemní stavitelství, a.s., neprokázal náležitou míru bdělosti, když nevyužil zkušeností z právní praxe aplikující instrumenty sloužící ke splnění daňové povinnosti převodce (např. složení části kupní ceny do úschovy). Při náležité míře obezřetnosti by byla daňová povinnost splněna primárním dlužníkem a ručiteli by tak nevznikla žádná majetková újma. Námitku o povaze výzvy, jako nulitního správního aktu, Ústavní soud ponechává stranou, neboť její formulace svědčí o nepochopení principu správnosti správního aktu a podmínkách jeho případné neplatnosti nebo nicotnosti.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu