Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti O. S., zast. JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2008, č.j. 28 Cdo 83/2008-459, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.6.2008, č.j. 11 Co 121/2007-428, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace však nenastala, obecné soudy se všemi hmotně právními i procesně právními námitkami stěžovatele zevrubně zabývaly a vypořádaly se s nimi adekvátním a ústavně konformním způsobem. Podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu stěžovatele s posouzením naplnění podmínek pro restituci majetku podle zák. č. 87/1991 Sb., konkrétně s hodnocením státní nespolehlivosti jeho předka. Právě této otázce věnovaly obecné soudy adekvátní pozornost (viz zejména str. 8 rozsudku městského soudu), stejně jako neexistenci tzv. restitučního titulu (str.
9 téhož rozsudku). Následně se Nejvyšší soud obsáhle zabýval případnými dovolacími důvody (s odkazem na § 241a odst. 2 obč. soudního řádu) a shledal, že žádný z nich není dán. Koncentroval se na úvahu o aplikaci § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb. a ztotožnil se se závěrem, že podle něj tu není důvod k vydání věci. Pravda, formulace zvolené Nejvyšším soudem (např. použití dvojnásobného nebo trojnásobného záporu ve větě) by bylo možné považovat za nepříliš vhodné, nicméně jejich obsah je zcela zřejmý - stěžovateli nesvědčí žádný restituční důvod, tudíž rozhodnutí o nevydání věci nelze pokládat za nesprávné (str.
7 a 8 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu). Z těchto důvodů bylo nadbytečné, aby se obecné soudy zabývaly otázkou státní nespolehlivosti právního předchůdce stěžovatele, protože byla - s ohledem na to, že k přechodu majetku na stát nedošlo znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (viz odůvodnění obou napadených rozsudků - právně bezvýznamným. Ústavní soud dále upozorňuje, že porušení čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy se nelze samostatně domáhat, a to vzhledem k jejich normativnímu smyslu.
Ke způsobu rozhodnutí o podaném návrhu Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu bude rozhodovat meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. po seznámení s obsahem soudního spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem k poznatku, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, lze-li ji bez dalšího odmítnout. K tomu Ústavní soud výslovně dodává, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu