Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3958/2023-1055 ze dne 21. 2. 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 83/2019-982 ze dne 2. 3. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 11 C 693/2002-693 ze dne 12. 9. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a dále České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zakotvená především v čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou z roku 1999 u civilních soudů domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 3 156 196 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. V trestních řízeních stěžovatel vystupoval jako poškozený, neboť se v roce 1995 stal obětí trestného činu spáchaného skupinou šesti pachatelů, mezi nimiž měla figurovat i jeho bývalá manželka a její příbuzní. Dotčené osoby měly vniknout do domu stěžovatele a vůči stěžovateli se zde dopustit fyzického násilí; odvezly odtud i z kanceláře stěžovatele některé věci a zařízení. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele nezajistily jeho nárok na náhradu škody a nezákonně nevyužily postupu upraveného v § 47 odst. 4, § 78 a § 79 trestního řádu, v tehdy účinném znění, tj. neučinily úkony k vydání, respektive odnětí věci důležité pro trestní řízení. O nároku stěžovatele orgány nerozhodly, byť jej stěžovatel řádně uplatnil.
3. Žalovaná částka sestávala z následujících položek: 1) náhrada újmy za ublížení na zdraví ve výši 8 575,50 Kč; 2) náhrada škody za majetek stěžovatele, jenž mu byl odcizen dne 20. 12. 1995 ve výši 157 752,20 Kč; 3) náhrada za další majetek stěžovatele, jenž mu byl odcizen dne 27. 12. 1995 ve výši 374 742 Kč, 4) náhrada za odcizený majetek, který měl stěžovatel v bezpodílovém spoluvlastnictví se svou bývalou manželkou ve výši 275 126,30 Kč; 5) náhrada zisku za období let 1996 až 2013 ve výši 100 000 Kč za každý rok, tj. celkem ve výši 1 800 000 Kč, který žalobci ušel v důsledku nemožnosti svobodné volby zaměstnání (v důsledku odcizených dokladů), svobody pohybu a výkonu práva podnikat s odcizeným majetkem; 6) náhrada nemajetkové újmy způsobené zastavením pracovního postupu stěžovatele a neprodloužením pracovní smlouvy, jakož i nedosažením doktorátu a habilitace ve výši 450 000 Kč; 7) náhrada nákladů vynaložených na právní pomoc v trestním řízení ve výši 30 000 Kč; 8) náhrada nákladů vynaložených na právní pomoc v souběžně vedeném civilním řízení o náhradu škody ve výši 10 000 Kč; a 9) náhrada zaplacených soudních poplatků ve výši 50 000 Kč.
4. Okresní soud v Kolíně ("nalézací soud") žalobu stěžovatele "prvním" rozsudkem č. j. 11 C 693/2002-226 ze dne 26. 4. 2007 zamítl. Dospěl k závěru, že postup, který stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, není nesprávným úředním postupem; stěžovatel kromě toho neunesl břemeno tvrzení ohledně vztahu příčinné souvislosti mezi zmíněným postupem a údajnou škodou. Krajský soud v Praze ("odvolací soud") potvrdil uvedené rozhodnutí "prvním" rozsudkem č. j. 24 Co 15/2008-276 ze dne 15. 5. 2008.
5. Nejvyšší soud ovšem rozsudkem č. j. 28 Cdo 1572/2009-329 ze dne 14. 12. 2011 uvedená rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu zrušil. Dospěl k následujícím závěrům: Nerozhodl-li státní zástupce (soud) v rámci trestního řízení o návrhu stěžovatele na zajištění jím uplatněného nároku na majetku obviněných, dopustil se tím nesprávného úředního postupu a mohl tak založit odpovědnostní titul na straně státu, protože v rozporu s § 46 trestního řádu neposkytl poškozenému možnost uplatnit práva. O nesprávný úřední postup jde i tehdy, neučinily-li orgány činné v trestním řízení žádná opatření k vydání věcí (§ 78 trestního řádu), popřípadě nerozhodly o odnětí věcí (§ 79 trestního řádu), které byly při trestné činnosti stěžovateli odebrány, neboť šlo o věci důležité pro trestní řízení. V projednávaném případě je nutno zkoumat, zda by případný úkon příslušného orgánu směřujícího k vydání či odnětí řešených věcí mohl dosáhnout svého účelu. Jestliže by bylo zjištěno, že se věci v rozhodné době již u obviněných nenacházely a po spáchání trestného činu loupeže nebyly vůbec nalezeny, postrádal by postup podle § 78 trestního řádu či následně podle § 79 trestního řádu význam. Podstatné tedy je, zda nečinnost orgánů mohla vést ke způsobení škody stěžovateli. Obdobně je třeba zabývat se i reálnou možností zajištění nároku stěžovatele na majetku obviněných ve smyslu § 47 trestního řádu.
6. Nalézací soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 žalobu stěžovatele zamítl. Uvedené rozhodnutí nalézacího soudu odvolací soud - v pořadí druhým rozsudkem č. j. 24 Co 83/2019-795 ze dne 7. 11. 2019 - jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud v "druhém kole" rozhodování dospěl k závěru, že žalobě nebylo možné vyhovět v části týkající se vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy; aplikovaný zákon č. 58/1969 Sb. takový nárok poškozeným nepřiznával. Ohledně zajištění nároku stěžovatele postupem podle § 47 trestního řádu odvolací soud uvedl, že nemohl být úspěšný, nebylo-li na jeho podkladě ani na podkladě dalších tehdy dostupných informací možné dovodit, že by jednání obviněných zakládalo (byť i jen v rovině pravděpodobnosti) reálnou obavu z možného budoucího ztížení nebo zmaření uspokojení stěžovatelova nároku na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení. V tomto ohledu podle odvolacího soudu nešlo o nesprávný úřední postup, za který by bylo stěžovatele možné odškodnit. Ani nečinnost spočívající v nevyužití institutů vydání či odnětí věcí (§ 78 a § 79 trestního řádu) nemohla vést ke způsobení v žalobě tvrzené škody. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že obvinění měli věci ve své dispozici v době, kdy stěžovatel návrh učinil.
7. Nejvyšší soud ovšem - v pořadí druhým rozsudkem č. j. 30 Cdo 483/2022-924 ze dne 19. 10. 2022 - "druhý" rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to ve vztahu k částce 2 607 620,50 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v rozsahu, v němž řeší stěžovatelův nárok na náhradu škody ve výši 807 620,50 Kč s příslušenstvím a na ušlý zisk vyčíslený na částku 1 800 000 Kč. Podle Nejvyššího soudu nebylo v případě závěru odvolacího soudu týkajícího se nevyužití postupu podle § 78 a § 79 trestního řádu patrné, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vycházel. Odvolací soud dospěl k závěru, že z důkazů provedených nalézacím soudem nebylo prokázáno, že obvinění měli věci ve své dispozici v době, kdy stěžovatel návrh učinil; jaké konkrétní důkazy odvolací soud tímto způsobem hodnotil a na základě jakých konkrétních skutkových zjištění, jež by z těchto důkazů vyplynuly, k takovému závěru dospěl, však již nespecifikoval. Odvolací soud se především nevypořádal se zjištěním, které nalézací soud učinil z trestního spisu, podle něhož dva vyslechnutí svědci uvedli, že bývalá manželka stěžovatele část věcí stěžovatele u nich po přechodnou dobu uschovala, a poté je odvezla do svého bytu. Odvolací soud zatížil odvolací řízení procesní vadou, neboť postupoval v rozporu s § 213 odst. 3 občanského soudního řádu. Při svém rozhodování zohlednil blíže nespecifikované důkazy provedené nalézacím soudem, které tento soud výslovně nepovažoval za významné, a proto z nich sám žádná skutková zjištění neučinil, aniž by sám odvolací soud v odvolacím řízení prováděl jakékoliv dokazování. Odvolací soud nerozhodl ani o stěžovatelově návrhu na rozšíření žaloby. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vztahu k částce 548 575,50 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byla původní žaloba rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 9. 2018 zamítnuta, bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud odvolací soud zavázal, aby nejprve rozhodl o posledním návrhu stěžovatele na rozšíření žaloby způsobem předvídaným v § 95 o. s. ř. a následně znovu posoudil otázku, zda skutečnosti, které po provedeném dokazování vyšly v řízení najevo nebo po zopakování dokazování najevo vyjdou, odůvodňují existenci stěžovatelova nároku na náhradu škody a ušlého zisku.
8. Odvolací soud následně - v pořadí již třetím, ústavní stížností napadeným, rozsudkem ze dne 2. 3. 2023 - prvostupňový rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 9. 2018 "znovu" částečně potvrdil, tentokrát pouze v rozsahu částky 2 607 620,50 Kč. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 2. 2024 odmítl dovolání stěžovatele z části jako nepřípustné a z části jako vadné (Nejvyšší soud zároveň zastavil řízení o dovolání v části směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu).
9. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (stěžovatel judikaturu týkající se přístupu ke spravedlnosti, ochrany vlastnictví, práva na zákonného soudce a práva na náhradu škody způsobené státem obsáhle shrnuje). Úkolem soudů bylo, aby řízení jako celek bylo spravedlivé, a to včetně provedeného dokazování. Stěžovatel se téměř 29 let bezúspěšně domáhá ochrany svých práv, proto popisuje celý průběh předchozích (souvisejících) řízení; v dovolání řádně vymezil předpoklady přípustnosti s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (ve věci kupříkladu podle stěžovatele rozhodovali nezákonní a podjatí soudci), Nejvyšší soud mu odepřel spravedlnost a meritorně jeho věc neprojednal. Soudy dále porušily právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a na náhradu škody způsobené státem. Stěžovatel byl v důsledku nezákonného postupu orgánu činných v trestních řízení zbaven veškerého svého majetku. Bylo mu odepřeno právo na účinné vyšetřování a ochrana jeho zájmů jako poškozeného v trestním řízení; příslušné orgány nezajistily jeho nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy na majetku obviněných (§ 47 trestního řádu) ani splnění povinnosti vydat (respektive odejmout) věc (§ 78 a § 79 trestního řádu). Povinností státu je efektivně chránit práva oběti. V řízeních bylo porušeno i právo stěžovatele na zákonného soudce a na nezávislý a nestranný soud, neboť v trestní i civilní větvi rozhodovaly věcně a místně nepříslušné soudy.
10. Stěžovatel dále namítá, že soudy opomenuly jím navrhované důkazy a nevypořádaly se s jeho námitkami. Odvolací soud pouze zopakoval dokazování listinami, a to protokoly o výslechu dvou svědků, ostatní důkazy (listiny z trestního spisu) však neprovedl. Podle stěžovatele nemají závěry odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 78 trestního řádu, nalézací soud nereagoval na podstatné argumenty stěžovatele a neřídil se závazným kasačním názorem Nejvyššího soudu. Soudy nesprávně vztahují nemožnost/neúčelnost postupu orgánů činných v trestním řízení podle § 78 a 79 trestního řádu ke dni podání žádosti stěžovatele, tj. 27. 9. 1996, ačkoliv takto orgány činné v trestním řízení měly konat od počátku trestního řízení samy z moci úřední i bez iniciativy stěžovatele, tj. již ve dnech 20. 12. 1995 a 27. 12. 1995. Hodnotil-li by odvolací soud provedené důkazy podle závazného právního názoru dovolacího soudu, zjistil by, že se odcizené věci v rozhodné době nacházely u obviněných a že příčinnou souvislost je možno shledat u újmy odpovídající hodnotě odcizených movitých věci.
11. Ústavní stížnost je opožděná v části směřující proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 12. 9. 2018 ve vztahu k částce 548 575,50 Kč s příslušenstvím; ohledně níž byla původní žaloba rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 9. 2018 zamítnuta. V této části bylo dovolání proti "druhému" rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2019 odmítnuto "druhým" rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022 (viz bod 7 výše). Stěžovatel v této části žaloby mohl brojit již proti posledně citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoliv čekat až na nové "kolo" rozhodování odvolacího soudu a dovolacího soudu. Návrh ze dne 6. 5. 2024 proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022 je zjevně podaný po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti.
12. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
13. Ústavní soud posoudil zbývající část ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje především závěry obecných soudů ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (nečinností) orgánů činných v trestním řízení a tvrzenou škodou. Odvolací soud uzavřel, že nečinnost orgánu činného v trestním řízení nemohla vést ke způsobení tvrzené škody stěžovateli, neboť v rozhodné době podání návrhu neměl příslušný orgán žádná zjištění, jež by reálně mohla vést k zajištění, vydání či odnětí odcizených věcí (viz bod 28 napadeného rozsudku). Odvolací soud se však podle Ústavního nedopustil svévole či libovůle a jeho právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2864/09 ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305)]
15. Odvolací soud na základě dřívějších kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu zopakoval dokazování ohledně osudu odcizených věcí, aby zjistil, zda se věci v rozhodné době u obviněných nenacházely a zda by případný úkon příslušného orgánu směřující k zajištění, vydání či odnětí řešených věcí mohl dosáhnout svého účelu. Odvolací soud konkrétně při jednání dne 2. 3. 2023 provedl důkaz protokoly o výslechu dvou svědků, kteří v mezidobí zemřeli; zároveň přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč pro nadbytečnost neprovedl výslech stěžovatele jako účastníka řízení (viz bod 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V tomto smyslu nelze považovat za protiústavní závěr Nejvyššího soudu, že napadený rozsudek odvolacího soudu "již představuje způsobilý i logicky vyznívající pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci a na něj navazujícího právního posouzení věci" (viz str. 4 napadeného usnesení).
16. Zjevně neopodstatněné jsou i ostatní - nesystematicky a nejasně uplatněné - námitky stěžovatele. Namítá-li, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný nalézací soud, lze jej odkázat na bod 47 "druhého" kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, v němž dovolací soud uvedl, že otázku místní příslušnosti bylo možné zkoumat jen k námitce stěžovatele vznesené při prvním úkonu, který mu příslušel, tj. při podání žaloby (viz § 105 odst. 1 o. s. ř.).
17. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl částečně jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, částečně jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu