Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1253/2023-403 ze dne 20. února 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 362/2022-373 ze dne 16. prosince 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 16 C 98/2019-345 ze dne 26. července 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Urologie Zahradní Město, s. r. o., sídlem Jabloňová 2992/8, Praha 10 - Záběhlice, a obchodní společnosti Pojišťovna VZP, a. s., sídlem Lazarská 1718/3, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudy porušily její základní právo zaručené v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka požadovala po první vedlejší účastnici (dále jen "zdravotnické zařízení") zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím jako odčinění nemajetkové újmy včetně způsobených duševních útrap za smrt svého manžela. Druhá vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného zdravotnického zařízení.
3. Lékař - urolog MUDr. Jan Poduška (dále jen "lékař") léčil manžela pro cystu levé ledviny od roku 2005 (tehdy ještě u jiného poskytovatele zdravotních služeb). Od roku 2013 proběhla, a to již u zdravotnického zařízení, jehož jednatelem je lékař, tři sonografická vyšetření (29. dubna 2013, 21. února 2014 a 27. února 2015), cysta zůstávala podle lékaře neměnná. Popis vyšetření byl součástí zdravotnické dokumentace, obrazové záznamy nikoli. Na základě žádanky praktického lékaře podstoupil manžel další sonografické vyšetření kvůli bolestem břicha na specializovaném pracovišti Polikliniky Agel (dále jen "specializované pracoviště") v červenci 2015. Na doporučení lékařky specializovaného pracoviště absolvoval následně CT vyšetření. To ukázalo tumor levé ledviny a metastáze do dalších orgánů. Po krátké hospitalizaci na onkologii manžel dne 22. června 2016 zemřel na sepsi neznámého původu.
4. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že lékař popsal sonografický obraz levé ledviny manžela nesprávně, a proto mu byl zhoubný nádor diagnostikován a léčen opožděně. V důsledku postupu lékaře se stěžovatelce zkrátil společný život s manželem (manželství uzavřeli v roce 2011), musela začít užívat psychofarmaka a měla ekonomické obtíže.
5. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozhodoval o žalobě stěžovatelky dvakrát. Rozsudkem č. j. 16 C 98/2019-281 dne 15. února 2022 žalobu zamítl. Tento rozsudek následně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil usnesením č. j. 14 Co 140/2022-304 dne 20. května 2022 pro nepřezkoumatelnost. Obvodnímu soudu uložil učinit skutková zjištění podstatná pro žalovaný nárok včetně toho, zda zdravotnické zařízení při poskytování zdravotní péče manželovi jako pacientovi postupovalo lege artis, zhodnotit důkazy a z nich vyvodit právní závěry.
6. Obvodní soud následně žalobu stěžovatelky napadeným, v pořadí druhým rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). Obvodní soud vyšel z několika znaleckých posudků a odborného posudku. Podle znaleckého posudku ze dne 30. října 2016 vypracovaného MUDr. Jaroslavem Perničkou, Ph.D., urologem, byl popis cysty levé ledviny v rámci vyšetření dne 27. února 2015 nedostatečný a lékař vyhodnotil sonografický nález nesprávně. Podle znaleckého posudku MUDr. Pavla Navrátila, CSc., urologa, ze dne 24. září 2016, byl manžel vyšetřován standardně ke své diagnóze a poskytování zdravotní péče bylo odborně správné. Podle znaleckého posudku MUDr. Pavla Vodvářky, Ph.D., radiologa, ze dne 19. července 2020, rychlost růstu nádoru odráží jeho biologické chování a i jeho prognózu, o které lze spekulovat. Podle znaleckého posudku MUDr. Lukáše Wagenknechta, MBA, urologa, ze dne 19. ledna 2020 a 15. června 2021, lékař provedl urologická vyšetření ve dnech 29. dubna 2013, 21. února 2014 i 27. února 2015 řádně a postupoval lege artis, stejně tak vedlo zdravotnické zařízení řádně zdravotnickou dokumentaci. Ze sonografického ani z CT nálezu nebylo možno stoprocentně určit, že se jedná o nádor. Oborová komise pro urologii v odborném posudku č. 59/2019 ze dne 4. prosince 2019 uzavřela, že k pochybení lékaře při posouzení léčebného postupu nedošlo. Česká lékařská komora odmítla stížnost proti lékaři a nezahájila s ním disciplinární řízení.
7. Obvodní soud shledal, že lékař poskytl manželovi odbornou péči v daném místě a čase, přičemž i ze znaleckých posudků vyplynulo, že lékař postupoval lege artis. Přihlédl k tomu, že jak v trestním řízení, tak ve správním řízení bylo najisto prokázáno, že lékař neporušil své pracovní povinnosti. Z propouštěcí zprávy (příčina smrti sepse neznámého původu) neměl za to, že by jedinou příčinou úmrtí byl agresivní nádor, neexistovala tudíž jednoznačná příčinná souvislost mezi úmrtím a postupem lékaře. Uzavřel, že stěžovatelka oprávněnost nároku neprokázala a podmínky pro uplatnění nároku na náhradu újmy podle § 2913 současného občanského zákoníku nejsou splněny. Absenci obrazových záznamů z předmětných sonografických vyšetření nepovažoval - vzhledem k názoru odborníků - za klíčovou a zásadní k založení odpovědnosti zdravotnického zařízení.
8. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II a III). Městský soud zopakoval dokazování znaleckými posudky, odborným posudkem oborové komise a lékařskou zprávou specializovaného pracoviště. Zhodnotil, že v době vyšetření prováděných lékařem neměl manžel žádné klinické příznaky a cysta byla neměnná. Závěry opřel městský soud o revizní znalecký posudek znalce MUDr. Wagenknechta, a vysvětlil, jak hodnotil další znalecké posudky vzhledem k nemožnosti ostatních znalců pracovat s lékařskou dokumentací a spisem a vzhledem k jejich oboru. Konstatoval, že nebylo možné učinit skutkové zjištění k uzavření smlouvy o poskytování zdravotní péče, dospěl však k závěru, že u vyšetření jak v roce 2013, tak poté v roce 2014 a 2015, nebyl naplněn znak porušení zákonné povinnosti podle § 420 předchozího občanského zákoníku, tak posléze podle § 2910 současného občanského zákoníku. Shodně s obvodním soudem uzavřel, že lékař postupoval lege artis, proto za nemajetkovou újmu stěžovatelce zdravotnické zařízení v důsledku neodpovídá. K absenci obrazové dokumentace z vyšetření z let 2013, 2014 a 2015 měl soud za přesvědčivě a logicky objasněné, že popis nálezu je dostačující, za významné považoval, že závěr o neměnnosti cysty plynou i ze zprávy specializovaného pracoviště, jehož lékařka po sonografickém vyšetření popsala atypickou cystu ledviny do 7 cm, tedy velikostně stejnou jako při CT vyšetření v roce 2009.
9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). K první námitce o nesprávné aplikace zákonného ustanovení - shledal závěry městského soudu za souladné s judikaturou, jestliže smluvní vztah mezi manželem jako pacientem a zdravotnickým zařízením posuzoval podle předchozího občanského zákoníku s tím, že zdůraznil, že městský soud nepominul, že při dovozené odpovědnosti za újmu v důsledku porušení zákonné povinnosti by se aplikoval současný občanský zákoník (bod 7 usnesení Nejvyššího soudu). K druhé námitce k posuzování řádnosti vedení zdravotnické dokumentace znalce, ač jde o otázku právní, vysvětlil, že městský soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť vycházel z odborných závěrů a dalších důkazů, a nikoli z právních závěrů znalce. Dovodil, že znalci byli schopni posoudit postup lékaře i bez sonografických snímků z vyšetření a že nešlo o případ, ve kterém by nedostatky znalecké dokumentace opodstatňovaly výjimečný postup pro obrácení důkazního břemene ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21 ze dne 28. června 2022 (bod 8 usnesení Nejvyššího soudu). Ani další, stěžovatelkou obecně formulované hypotetické otázky nezaložily přípustnost dovolání vzhledem k tomu, že nebyly pro rozsudek městského soudu určující.
10. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka obsáhle rekapituluje průběh řízení a detailně opakuje své námitky před obecnými soudy, které měly obecné soudy ignorovat. Odkazuje přitom na značné množství judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k provádění dokazování a zejména kritickému hodnocení znaleckých posudků. Tvrdí, že lékař nesprávně vyhodnotil sonografický obraz levé ledviny manžela při vyšetření dne 29. dubna 2013, 21. února 2014 a 27. února 2015 a nepopsal přítomnost nádoru. Soudu prvního stupně vytýká, že opomněl uvést závěry znalců. Konkrétně MUDr. Jaroslava Perničky, Ph.D., že rozdíl mezi sonografickým popisem a popisem CT neodpovídá vývoji onemocnění, a MUDr. Pavla Vodvářky, Ph.D., že není vzhledem k objemu nádoru možné, aby nebyl předmětný nádor přítomen a sonograficky zjistitelný v únoru 2015, ale až v červenci 2015. Upozorňuje, že mezi znalci byla možnost posuzovat správnost provedení a vyhodnocení sonografického vyšetření bez obrazového záznamu sporná, stejně jako bylo sporné, zda lékař postupoval lege artis. Považuje za absurdní dovozovat správnost provedení či vyhodnocení vyšetření zobrazovací metodou z faktu, že je v dokumentaci zapsáno, řádně kódováno kódem pro pojišťovny, lékař má licenci či kompletní vzdělání, a nikoli z porovnání snímku (obrazu) s jeho popisem. Dále tvrdí, že zdravotnické zařízení zdravotnickou dokumentaci dodatečně protiprávně upravovalo a obrazovými záznamy v rozporu s vyhláškou již nedisponuje. Městskému soudu poté vytýká, že se nezabýval právním posouzením vztahu mezi zdravotnickým zařízením a manželem v letech 2014 a 2015 (povahou smlouvy), tudíž ani odpovědností z porušení smluvní povinnosti, při němž se zavinění nezkoumá. V doplnění stížnosti pak zmiňuje, že Ministerstvo spravedlnosti zahájilo se znalcem MUDr. Wagenknechtem v souvislosti se znaleckým posudkem, který ve věci podal, přestupkové řízení. Ministerstvo dne 26. května 2023 rozhodlo a uznalo znalce vinným ze spáchání přestupku. S odůvodněním rozhodnutí se stěžovatelka ztotožňuje, zejména pak se závěrem, že znalec se nemohl bez znalosti obrazového záznamu jako primárního zdroje informací zaručovat za správnost zprávy, která ze záznamu vychází, a činit jednoznačné závěry o řádném provedení vyšetření, jeho vyhodnocení a interpretaci.
11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
12. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že učinit závěr, zda zdravotnické zařízení postupovalo či nepostupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž v kompetenci nezávislého soudu, a znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro právní závěr o postupu "(non) lege artis" [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3067/13 ze dne 20. prosince 2016 (N 247/83 SbNU 855) či sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. ledna 2014 (N 3/72 SbNU 41)]. I znalecký posudek je proto důkazem, který podléhá hodnocení, a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. července 2013 (N 132/70 SbNU 221)].
15. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že bez obrazového záznamu sonografického vyšetření nemohli znalci náležitě zhodnotit postup lékaře a správnost jeho závěrů, a tím pádem ani činit skutkové závěry rozhodné pro posouzení postupu lege artis a příčinnou souvislost mezi pochybením lékaře a brzkou smrtí manžela.
16. V posuzované věci se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, spisem obvodního soudu sp. zn. 16 C 98/2019 a s rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti a v postupu obecných soudů nespatřuje v ústavně právní rovině žádný důvod pro kasaci napadených rozhodnutí. Lze mít jistě pochopení pro pocity stěžovatelky, že kdyby byl nález diagnostikován dříve, mohlo (ale nutno říci ani nemuselo) to oddálit smrt jejího manžela. Stejně tak pro pocit, že nález mohl být diagnostikován dříve. Jenže v tom podstata sporu netkví. To spočívá v tom, zda zdravotnické zařízení porušilo při svém postupu povinnost, zda při diagnostice a dalším postupu konalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, či nikoli. Obecné soudy za tím účelem provedly rozsáhlé dokazování. To, že s jejich skutkovými závěry a právním posouzením stěžovatelka nesouhlasí, nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
17. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy rozhodovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů při posuzování znaleckých posudků. Městský soud podrobně shrnul závěry znalců k jednotlivým otázkám a učinil z nich dostatečná skutková zjištění. Závěry znalců nepřebral však mechanicky, naopak posoudil úplnost podkladů, z nichž znalci vycházeli (body 56 až 59), a odbornou specializaci znalců. Městský soud nevycházel slepě ze závěrů znalce, a to ani z kritizovaného znaleckého posudku MUDr. Wagenknechta. Bral řádně v potaz, že obrazové záznamy neexistují a své závěry nečinil jen na zprávách o vyšetřeních prováděných lékařem, nýbrž, a to je podstatné, hodnotil je ve vzájemné souvislosti (body 59, 71 a násl.). Vzal tak především v potaz dvě pro rozhodnutí zásadní skutečnosti, které ani stěžovatelka nezpochybňuje. Klinické příznaky se u manžela objevily až v květnu 2015, tedy až po vyšetření lékařem v únoru toho roku, a věrohodnost obsahu záznamů o vyšetřeních lékaře a jeho postup hodnotil městský soud ve světle závěrů a postupu specializovaného pracoviště, tedy i ze zjištění, které potvrzovalo neměnnost cysty od roku 2009. Soud je samozřejmě ve zcela jiném postavení než znalec, tomu lze vytknout zaujetí kategorických odborných závěrů, ale právě proces volného hodnocení důkazů, hodnocení důkazů jednotlivě i v souvislostech umožňuje soudu na podkladě provedených důkazů přijímat své skutkové závěry a tyto právně hodnotit. Těmto závěrům z ústavněprávního hlediska nelze v posuzované věci nic vytknout. Rozhodnutí soudů zde obstojí i přes absenci obrazového materiálu a vytýkaná pochybení ve znaleckém posudku znalce MUDr. Wagenknechta.
18. K námitce stěžovatelky, že se městský soud nezabýval odpovědností zdravotnického zařízení z porušení smluvní povinnosti podle § 2913 občanského zákoníku, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka pouze opakuje - v rovině podústavního práva - námitky, se kterými se přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud a před ním městský soud. Stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou argumentaci, která by dosahovala ústavněprávní roviny a vyžadovala jeho kasační zásah.
19. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu