Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 441/2024-1706 ze dne 25. 2. 2025 a Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 126/2024-1587 ze dne 19. 8. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a 1. B. K., 2. nezl. L. R., a 3. nezl. E. R., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označených usnesení plyne, že 2. a 3. vedlejší účastnice (nezletilé) byly svěřeny do střídavé péče stěžovatele a 1. vedlejší účastnice B. K. Protože předání nezletilých neproběhlo podle stěžovatele řádně, podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí o péči rodičů o nezletilé.
2. Obvodní soud v záhlaví označeným usnesením konstatoval, že 1. vedlejší účastnice nesplnila povinnosti plynoucí z rozhodnutí o péči o dítě, a vyzval ji podle § 501 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních ("z. ř. s") k plnění povinností z daného rozhodnutí. Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal.
3. Městský soud odvolání odmítl s odůvodněním, že směřovalo proti usnesení, proti němuž není odvolání přípustné, a konstatoval, že se jedná pouze o opatření, které předchází případnému nařízení výkonu rozhodnutí, a není rozhodnutím ve smyslu § 201 ve spojení s § 202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ("o. s. ř."), proti němuž by bylo odvolání přípustné.
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, jelikož má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že se obvodní soud nevypořádal s jeho argumentací, podle níž soud neměl pro absenci okolností hodných zvláštního zřetele postupovat podle § 501 z. ř. s., nýbrž podle § 502 z. ř. s. a uložit 1. vedlejší účastnici pokutu. Městský soud pak nereflektoval námitku, že se jedná o návrhové řízení, v němž soud nemá mít prostor se od návrhu odchýlit a v případě nedůvodnosti jej má toliko zamítnout. Stěžovatel má za to, že nedošlo k vydání rozhodnutí, jelikož návrh na výkon rozhodnutí nelze vyřídit pouze preventivním opatřením, proti němuž není přípustný opravný prostředek.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz zejména § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musel přezkoumat její včasnost. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto rozhodnutím bylo v posuzované věci usnesení obvodního soudu, protože proti němu není ze zákona přípustné odvolání (k usnesení městského soudu srov. dále). Stěžovatel brojí proti správnosti usnesení obvodního soudu. O jeho odvolání proti němu městský soud věcně nerozhodoval, nýbrž jej odmítl z důvodu nepřípustnosti. Pakliže se tedy stěžovatel chtěl domáhat přezkumu správnosti usnesení obvodního soudu, proti kterému nebylo přípustné odvolání, musel podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení.
7. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání dne 1. 9. 2024. O odvolání rozhodl městský soud v záhlaví označeným usnesením dne 25. 2. 2025. Teprve poté podal stěžovatel ústavní stížnost. Z časových souvislostí je tak zřejmé, že při podání ústavní stížnosti již lhůta marně uplynula. Ústavní stížnost vůči usnesení obvodního soudu je tak opožděná.
8. Městský soud nepřistoupil k meritornímu projednání odvolání stěžovatele s poukazem na nepřípustnost odvolání podle § 201 a § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Obvodní soud neuložil stěžovateli povinnosti ani nezaložil práva, bylo jím vedeno řízení ve vztahu k 1. vedlejší účastnici. To je důvod, proč zákon odvolání objektivně vylučuje. Usnesení obvodního soudu ještě není rozhodnutím o výkonu rozhodnutí, ale výzvou k plnění s poučením o možném výkonu rozhodnutí. Namítá-li stěžovatel, že se městský soud jeho argumentací nezabýval, pak je nasnadě, že se jí vzhledem k nepřípustnosti odvolání ani zabývat nemohl.
Tvrdí-li stěžovatel, že porušení vykonatelného rozhodnutí 1. vedlejší účastnicí nelze odklidit bez možnosti odvolání, pak hodno dodat, že obvodní soud postupoval způsobem jednoznačně předvídaným v § 501 odst. 1 z. ř. s. Městský soud následně své rozhodnutí řádně odůvodnil s poukazem na znění zákona a sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. V tomto posouzení Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení, pročež je vůči usnesení městského soudu ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl z části podle § 43 odst. 1 písm. b) jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání a z části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. září 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu