Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace NA Engineering s. r. o., sídlem Na Anežce 109, Horoušany, zastoupené JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D, advokátkou sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 148/2022-36 ze dne 9. 3. 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 7/2020-34 ze dne 15. 6. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatelka je společností, která vyrábí specifické technologie a která svoje zboží prodávala běloruské společnosti AEROMASH. Ministerstvo průmyslu a obchodu („ministerstvo“) opatřením ze dne 5. 8. 2011 stěžovatelce sdělilo, že by zboží vyvážené jmenované běloruské společnosti mohlo být určeno k použití spojeným s vývojem, výrobou, nakládáním, provozem, údržbou, skladováním, zjišťováním nebo rozšiřováním chemických, biologických nebo jaderných zbraní nebo jiných jaderných výbušných zařízení nebo s vývojem, výrobou, údržbou nebo skladováním raketových systémů schopných takové zbraně nést.
Podle sporného opatření lze vývoz „zboží dvojího použití“ jmenované běloruské společnosti uskutečnit pouze na základě individuálního vývozního povolení uděleného Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu. Až do odvolání tak byl vůči stěžovatelce opatřením zaveden režim omezeného vývozu zboží pro jmenovanou běloruskou společnost. Ministerstvo v opatření odkázalo na čl. 4 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 428/2009 ze dne 5. 5. 2009, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití, a zákon č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití („prováděcí zákon č. 594/2004 Sb.“) [sporné opatření je dále označováno jako „opatření catch-all“].
4. Ministerstvo následně vydalo dne 30. 12. 2013 opravné usnesení, v němž vymezilo konkrétní druhy zboží, kterého se opatření catch-all týká (komponenty, přípravky nebo technologie použitelné pro vývoj nebo výrobu bezpilotních vzdušných prostředků nebo trenažerů pro výcvik vojenských pilotů); dále opravilo citaci přímo použitelného evropského předpisu odkazem na čl. 4 bod 1 a 2 nařízení („opravné usnesení“).
5. Dne 17. 1. 2020 stěžovatelka podala u Městského soudu v Praze („městský soud“) žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu ministerstva spočívajícímu ve vydání opatření catch-all, ve znění opravného usnesení, a v nezrušení opatření podle stanoviska veřejného ochránce práv.
6. Městský soud žalobu dne 15. 6. 2022 odmítl. Dospěl k závěru, že opatření catch-all, ve znění opravného usnesení, je rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního. S ohledem na subsidiární povahu zásahové žaloby vůči žalobě proti rozhodnutí (§ 85 s. ř. s.) městský soud uzavřel, že stěžovatelčina žaloba na ochranu před nezákonným zásahem není přípustná [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Městský soud stěžovatelku zároveň nepoučil o možnosti provedení změny žaloby (z žaloby zásahové na žalobu proti rozhodnutí), neboť vzhledem k datu oznámení opatření catch-all stěžovatelce (dne 18. 8. 2011) a datu oznámení opravného usnesení (dne 20. 1. 2014) zjevně uplynula dvouměsíční zákonná lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud („NSS“) stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl.
7. Stěžovatelka detailně popisuje skutkové okolnosti případu, především průběh zmaření její spolupráce s běloruskou společností. Podle stěžovatelky již po dobu 11 let dochází k porušování jejího práva na spravedlivý proces; porušena byla také zásada legality a zásada zákazu diskriminace. Újma stěžovatelky je trvající a stále vzrůstající.
8. Stěžovatelka namítá, že opatření cath-all i opravné usnesení byly vydány nezákonně, bez řádného odůvodnění. Ministerstvo v rozporu se zákonem nespecifikovalo zboží, kterého se opatření týká, či proč se opatření vztahuje právě na jmenovanou běloruskou společnost. Ministerstvo vývozní povolení neudělilo bez odůvodnění, aniž by zkoumalo relevantní okolnosti (kupříkladu technickou dokumentaci zboží, které mělo využití jen v civilním letectví). Absence hmotně právních předpokladů pro vydání opatření catch-all a následného neudělení vývozního povolení je projevem zakázané svévole správního orgánu, proti kterému se stěžovatelka nemůže procesně bránit (soudní ochrana je vyloučena).
9. Stěžovatelka dále odkazuje na původní stanovisko veřejného ochránce práv, podle kterého mělo být opatření catch-all zrušeno; ze správního spisu totiž nevyplývalo, že by zboží mělo být použito pro zakázané vojenské účely. Ministerstvo je dlouhodobě nečinné a opatření samo nezrušilo, nýbrž na základě nezákonné změny stanoviska veřejného ochránce práv opatření catch-all změnilo opravným usnesením, které bylo v rozporu s ustanovením § 156 odst. 1 správního řádu (opravné usnesení obsahovalo podstatné změny co do zákonného základu a okruhu vyváženého zboží).
10. Správní soudy stěžovatelce odepřely spravedlnost, protože postupovaly formalisticky a překvapivě, když odmítly její zásahovou žalobu. Stěžovatelka se za účelem ochrany proti opatření catch-all již dříve obrátila na Ústavní soud, který ji v usnesení sp. zn. III. ÚS 1384/17 ze dne 10. 7. 2018 odkázal na možnost podání tzv. zásahové žaloby podle § 82 soudního řádu správního. Správní soudy rozhodly v rozporu s tímto závěrem. Soudy měly stěžovatelku poučit a měly jí dát příležitost doplnit tvrzení. Správní soudy se dále nezabývaly jí namítanou nečinností ministerstva.
11. Stěžovatelka také tvrdí, že NSS porušil její právo na zákonného soudce. Kasační stížnost byla přiřazena šestému senátu NSS a k okamžiku nápadu byl tento senát podle tehdy účinného rozvrhu práce obsažen soudci Langáškem, Dienstbierem a Juřičkovou. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, věc stěžovatelky byla rozhodnuta senátem ve složení Juřičková (předsedkyně), Langášek a Kratochvíl; posledně jmenovaný soudce nezákonně nahradil třetího původně přiděleného soudce. Z nově vydaného rozvrhu práce vyplývalo, jaké konkrétní případy budou soudci na stáži přiděleny, což je v rozporu se zákazem svévolného vybírání soudců ad hoc. V příloze rozvrhu práce nadto spisová značka stěžovatelčina případu uvedena není. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20 , ze kterého vyplývá, že „[o]dnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli; takovým důvodem nemůže být pouze potřeba zajištění „plynulého chodu" orgánu soudní moci“ [nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20 ze dne 31. 8. 2021 (N 153/107 SbNU 278)]. Stěžovatelka nebyla na změnu senátu před vydáním napadeného rozsudku NSS upozorněna; neměla tedy prostor vyjádřit se k osobě soudce Kratochvíla z hlediska možné podjatosti.
12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval správní soudy a ministerstvo, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Podle NSS není ústavní stížnost důvodná. Podle rozvrhu práce NSS na rok 2023 (ze dne 29. 12. 2022) byl v období od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023 zařazen do šestého soudního oddělení dočasně přidělený soudce Kratochvíl, kde byl uveden na čtvrtém místě. Šestý senát měl tedy v období od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023 čtyři členy v tomto pořadí: Langášek, Dienstbier, Juřičková a Kratochvíl.
13. Vzhledem k tomu, že šestý senát měl v období od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023 více než tři členy, rozvrh práce NSS na rok 2023 dále v části IV. nazvané jako Zvláštní pravidla a soudci dočasně přidělení (body 3.1.až 3.3.) stanovil pravidla pro určení konkrétního složení senátu následovně: Je-li ve věci rozhodované senátem c. 6 v období od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023 soudcem zpravodajem 3.1. Tomáš Langášek, rozhoduje šestý senát ve složení Tomáš Langášek, Filip Dienstbier a Jan Kratochvíl a senátu předsedá Tomáš Langášek, 3.2. Filip Dienstbier, rozhoduje šestý senát ve složení Filip Dienstbier, Veronika Juřičková a Jan Kratochvíl a senátu předsedá Filip Dienstbier, 3.3. Veronika Juřičková, rozhoduje šestý senát ve složení Veronika Juřičková, Tomáš Langášek a Jan Kratochvíl a senátu předsedá Veronika Juřičková.
14. Podle zákona o soudech a soudcích vydává rozvrh práce na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou (§ 41 odst. 2 zákona). V daném případě rozvrh práce NSS na rok 2023 transparentně a předem stanovil pravidla určující konkrétní složení šestého senátu rozhodujícího v období od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023. Tato pravidla byli členové šestého senátu NSS povinni dodržovat a řídit se jimi, přičemž respektování pravidla obsaženého pod bodem 3.3. části IV rozvrhu práce na rok 2023 předsedkyní senátu Veronikou Juřičkovou (soudkyní zpravodajkou ve stěžovatelčině věci) dokládá též úřední záznam, který pořídila do spisu před vydáním rozsudku ve věci samé (dne 6. 3. 2023 založený na č. 1. 33 soudního spisu).
15. NSS dále uvádí, že po celou dobu řízení o stěžovatelčině kasační stížnosti zůstala věc přidělena původní soudkyni zpravodajce Veronice Juřičkové, a tedy nebyla svévolně odňata jmenované soudkyni předsedou soudu a přidělena jinému soudci. Z rozvrhu práce je dále patrné, že dočasně přidělený soudce Kratochvíl se v rozhodném období podílel na rozhodování všech věcí, které zpravodajsky náležely všem předsedům šestého senátu. Předsedovi NSS zákon ukládá zabezpečit chod soudu po stránce personální a organizační, zejména tím, že mj. zajišťuje řádné obsazení soudu soudci [§ 29 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Významným zdrojem pro doplňování soudu jsou rovněž soudci působící na specializovaných úsecích správního soudnictví u krajských soudů. Dočasné přidělování soudců působících na správních úsecích krajských soudů tak přináší nejen „odbourání“ nedodělků nejstarších časových řad, ale též poznání nových kolegů, zjištění jejich odborné a osobnostní úrovně, seznámení s praxí na krajských soudech, získání zpětné vazby o rozhodovací činnosti NSS od soudců krajských soudů i vyhledání vhodných kandidátů pro trvalé přeložení k NSS.
16. NSS ve vyjádření uzavírá, že při snaze o zachování funkčního systému „soudních stáží“ umožnil dočasně přidělenému soudci Kratochvílovi plnohodnotné zapojení do rozhodovací činnosti NSS, a to nejen v roli soudce zpravodaje jemu přidělených věcí (což ovšem nebyl stěžovatelčin případ), ale také v roli člena šestého senátu ve věcech tímto senátem rozhodovaných v období jeho dočasného přidělení. Ve stěžovatelčině věci nelze hovořit o žádné svévoli, arbitrárnosti (nahodilosti) či netransparentnosti, neboť soudce Kratochvíl byl v rozhodném období zapojen do rozhodování všech věcí projednávaných a rozhodovaných šestým senátem.
17. Ke stěžovatelčině námitce, že o novém složení senátu nebyla soudem informována, lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1261/17 ze dne 19. 9. 2017, v němž Ústavní soud uvedl, že zasílání takové informace je určitým nadstandardem (bod 16), avšak k porušení práva na zákonného soudce by v souvislosti s neinformováním o složení senátu mohlo dojít jen tehdy, pokud by před vydáním rozhodnutí neuběhla přiměřená doba od zveřejnění změny rozvrhu práce, kde se účastník mohl s aktuálním složením senátu seznámit (bod 15). Obdobný závěr plyne např. z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. US 2739/21 ze dne 4. 1. 2022 a dalších. V nyní posuzovaném případě byla stěžovatelka v usnesení č. j. 6 As 148/2022-19 ze dne 30. 6. 2022 poučena, že pokud dojde ke změně rozvrhu práce, jsou o těchto změnách aktuálně podávány informace na webových stránkách NSS. Rozvrh práce, ze kterého změna složení senátu s účinností od 1. 1. 2023 vyplynula, byl na webových stránkách soudu zveřejněn dne 29. 12. 2022. Ve věci samé NSS rozhodl po více než dvou měsících od uveřejnění informace o změně.
18. Městský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí; ministerstvo odkázalo na vyjádření správních soudů.
19. Stěžovatelka v replice na vyjádření (kromě již uplatněných argumentů) uvedla, že zařazení soudce Kratochvíla do činnosti NSS proběhlo více jak 3 měsíce po nápadu stěžovatelčiny kasační stížnosti; k tomu další 2 měsíce působil jmenovaný soudce v jiném senátu, než do kterého kasační stížnost napadla. Stěžovatelka proto nepovažuje způsob určení zákonného soudce za ústavně konformní. Stěžovatelka znovu odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20 , ze kterého vyplývá, že „možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je stále libovůlí, jakkoliv matematicky ne příliš významnou.“. Podle stěžovatelky je dodatečná, tj. nikoliv učiněná v předstihu, změna soudce senátu v již napadnuté věci nezákonná. K určení přesného složení rozhodujícího senátu podle rozvrhu práce by stěžovatelka musela předvídat, kdy přesně NSS její věc rozhodne, což není možné. Otázka informovanosti stěžovatelky je proto posouzena chybně; námitka podjatosti ohledně soudce Kratochvíla by musela být formulována jako potenciální pro určité období. NSS podle stěžovatelky nepochopil dále trvající účinky napadeného opatření.
20. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
22. Namítá-li stěžovatelka, že NSS porušil její právo na zákonného soudce, lze jí plně odkázat na vyjádření NSS k ústavní stížnosti, z něhož vyplývá, že změna obsazení jejího senátu svévolná nebyla. Na uvedené vyjádření Ústavní soud pro stručnost odkazuje a zcela se s ním ztotožňuje. Stěžovatelka tvrdí, že o změně senátu nebyla předem informována a že tato změna ani nevyplývala z rozvrhu práce, neboť stěžovatelka nemohla vědět, kdy přesně bude o její věci rozhodnuto; nemohla se vyjádřit k možné podjatosti rozhodujícího soudce Kratochvíla.
Stěžovatelka však v ústavní stížnosti konkrétní námitky proti osobě soudce Kratochvíla nevznáší ani neobjasňuje, jak by informování o osobě soudce Kratochvíla mohlo ovlivnit výsledek její věci. Zásadu zákonného soudce lze chápat především jako pojistku před účelovým „odebíráním“ a přidělováním jednotlivých kauz jednotlivým soudcům – nic takového v souzené věci Ústavní soud nezjistil. Na rozhodování věci stěžovatelky se jen transparentním způsobem podílel stážující soudce.
23. Zjevně neopodstatněné jsou i zbývající námitky stěžovatelky. Správní soudy v napadených rozhodnutích ústavně konformním vysvětlily, proč opatření catch-all ministerstva považují za rozhodnutí, proti kterému se stěžovatelka měla bránit včas podanou žalobou podle § 65 soudního řádu správního. Závěr správních soudů nelze považovat za formalistický za situace, kdy stěžovatelka správní žalobu podala až po šesti letech vydání opravného usnesení. NSS stěžovatelce zároveň přesvědčivě vysvětlil, proč by rovněž v případě hodnocení sporného opatření za zásah, byla její žaloba opožděná: nejde o zásah trvající (viz bod 40 rozsudku NSS). Podstatné přitom je, že Ústavní soud v dřívějším usnesení sp. zn. III. ÚS 1384/17 stěžovatelku v žádném případě neujistil, že její zásahová žaloba bude u správních soudů úspěšná. Naopak výslovně uvedl, že:
„vzhledem k tomu, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti proti opatření ministerstva nevyčerpala prostředky ochrany, které jí český právní řád poskytuje, není v této fázi povolán řešit otázku, zda opatření ministerstva je faktickým zásahem správního orgánu (jak stěžovatelka převážně argumentuje), nebo zda jde o rozhodnutí správního orgánu (jak stěžovatelka v ústavní stížnosti místy naznačuje, např. část, vytýkající opatření ministerstva nedostatečné odůvodnění), proti kterému by bylo možné podat žalobu podle § 65 s. ř. s.“
24. NSS v napadeném rozhodnutí zároveň ústavně konformně odůvodnil, proč výslovné nevypořádání námitky týkající se nečinnosti ministerstva ze strany městského soudu nezpůsobilo nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (viz bod 41 rozsudku NSS). Uvedenému závěru nemá Ústavní soud z ústavního hlediska co vytknout.
25. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu