Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky V. A., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou v Praze 5, Renoirova 624, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodu č.j. 7 C 9/2004-227 ze dne 16. 11. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Pokud jde o bezdůvodné obohacení žalovaného (otce dítěte), stěžovatelka namítá, že obecný soud opomenul ustanovení § 454 občanského zákoníku; žalovaný se po celou dobu, kdy byla nezletilá v péči matky, na její výživu nic nepřispěl a nedával jí ani žádné dárky. Zdůrazňuje, že si nezletilou oprávněně odvedla v době, kdy bylo v platnosti předběžné opatření, jímž byla svěřena do její péče; není proto pravdivé tvrzení v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Po změně předběžného opatření nemohla nezletilou předat otci, protože nezletilá byla nemocná a stěžovatelka využila opravné prostředky proti rozhodnutí soudu. Proto po celou dobu od podzimu 2001 do dubna 2002 hradila veškeré náklady na výživu a ostatní potřeby nezletilé sama. Má tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení, protože navíc jednání otce je v rozporu s dobrými mravy.
Pokud jde o náhradu škody, stěžovatelka namítá, že jí vznikly nutné náklady, protože žalovaný jí odmítal dceru vydat a stěžovatelka tak jezdila zbytečně v soudem určenou dobu do Havlíčkova Brodu a zpět. Soud zamítl žalobu s odůvodněním, že se jednalo o prostředky patřící do tehdy trvajícího společného jmění manželů, a proto prý nelze náhradu škody požadovat. Vzhledem k tomu, že soudy takto běžně rozhodují, vzala stěžovatelka podané odvolání zpět, protože je ve špatné ekonomické situaci a nebyla by schopna platit náklady řízení.
Stěžovatelka se domnívá, že by dosud uplatňovaná soudní praxe měla být prolomena, protože nelze tvrdit, že výdělky manželů, kteří již spolu několik let nežijí a každý měsíc bez zbytku je spotřebují, jsou jejich společnými penězi. Její případ je zvláštního zřetele hodný, protože manžel se odstěhoval ze společné domácnosti, odvezl sebou hodnotnější věci a neposkytoval jí žádné peněžní prostředky. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Pokud jde o zamítnutí žaloby o náhradu škody, vycházel soud zejména ze skutečnosti, že v době, za kterou je nárok uplatňován, stále trvalo manželství a tedy i společné jmění manželů. Za této situace částky, které prý stěžovatelka zaplatila svému otci za dopravu na zajištění dopravy, jsou částkami vynaloženými ze společného jmění manželů za trvání manželství, a proto nelze náhradu škody vůči žalovanému uplatňovat.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost vzhledem k ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přípustná. Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. V předmětné věci vyplývá ze sdělení stěžovatelky i ze soudního spisu (č.l. 233), že stěžovatelka původně podala proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolání, které však svým podáním ze dne 26. 1. 2006 vzala zpět a Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 17 Co 86/2006-239 ze dne 6. 3. 2006 odvolací řízení zastavil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že její případ je zvláštního zřetele hodný a zdůrazňuje, že obecné soudy rozhodují v těchto věcech zcela konstantně tak, že za trvání manželství a společného jmění nepřipouštějí vzájemné nároky na náhradu škody. Za této situace stěžovatelka dospěla k závěru, že využití opravného prostředku by bylo zbytečné a v její nepříznivé sociální situaci příliš nákladné. Ústavní soud za tohoto stavu přihlédl k ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a přijetí ústavní stížnosti neodmítl. Ústavní soud však dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přisvědčil závěrům soudu I. stupně - pokud jde o tvrzené bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. V předmětné věci usuzuje - shodně s názorem soudu I. stupně - že nelze náklady na výživu nezletilého dítěte požadovat v obecném sporném řízení jako bezdůvodné obohacení, neboť je nutno postupovat cestou zvláštního opatrovnického řízení a náklady na výživu uplatňovat jako nárok nezletilého dítěte. Obecný soud se touto otázkou podrobně zabýval. Jeho právní závěry jsou aplikací jednoduchého práva ústavně konformním způsobem, jsou dostatečně odůvodněné a porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces způsobit nemohou.
Ve vztahu k druhému uplatňovanému nároku - náhradě škody za neuskutečněný styk s nezletilou - dospěl Ústavní soud k závěru, že se nejedná o situaci, která by dosahovala roviny ústavněprávní. Rozhodovací praxe obecných soudů o vzájemných nárocích mezi manželi za trvání manželství ve vztahu ke společnému jmění manželů je rovněž založena na aplikaci jednoduchého práva ústavně souladným způsobem. Ústavní soud neshledal důvod k zásadnímu zásahu do zmíněné rozhodovací praxe - z hlediska ústavnosti - a proto i v tomto bodě dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2006
František Duchoň předseda senátu