Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) MUDr. Radky Kucharské a 2) MUDr. Renaty Čížkové, zastoupených JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou sídlem Holšická 1458, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1199/2023-621 ze dne 21. 2. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 218/2020-574 ze dne 19. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a dále a) Klatovské nemocnice, a. s., sídlem Plzeňská 929, Klatovy, b) DIRECT pojišťovny, a. s., sídlem Nové sady 996/25, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelky se proti vedlejší účastnici a) domáhaly žalobou u Okresního soudu v Klatovech ("nalézací soud") zaplacení celkem 500 000 Kč s příslušenstvím pro každou ze stěžovatelek jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené úmrtím jejich matky, která měla být zapříčiněna chybným lékařským postupem vedlejší účastnice a). Nalézací soud žalobu rozsudkem č. j. 9 C 317/2015-409 ze dne 24. 8. 2020 zamítl (výrok I); současně vedlejším účastnicím nepřiznal náhradu nákladů řízení proti stěžovatelkám (výrok II) a rozhodl o nákladech státu (výroky III a IV).
2. K odvolání stěžovatelek a vedlejší účastnice a) Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I (výrok I), ve výrocích II až IV jej změnil tak, že každá stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici a) náklady nalézacího řízení ve výši 96 486,25 Kč a vedlejší účastnici b) ve výši 12 342 Kč; dále uložil stěžovatelkám povinnost nahradit státu náklady řízení - každá ve výši 8 945,65 Kč (výrok II). Odvolací soud dále uložil stěžovatelkám povinnost nahradit náklady odvolacího řízení vedlejší účastnici a) ve výši 87 792 Kč a vedlejší účastnici b) ve výši 6 860 Kč (výrok III). Konečně uložil stěžovatelkám povinnost nahradit náklady řízení státu - každé ve výši 7 828 Kč (výrok IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (výrok I), dále jim uložil (každé jednou polovinou) nahradit vedlejší účastnici a) náklady dovolacího řízení ve výši 7 865 Kč (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelky a vedlejší účastnice b) nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelky jako osoby oprávněné a zastoupené advokátkou domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelky namítají, že moderační snížení náhrady nákladů nalézacího řízení odvolacím soudem pouze o 50 % je s ohledem na mimořádné okolnosti věci nedostatečné. Žaloba byla podložena znaleckým posudkem a výsledek řízení byl nepředvídatelný z důvodu vysoké odborné složitosti - z těchto důvodu nalézací soud vedlejším účastnicím náhradu nákladů řízení nepřiznal. Odvolací soud navíc přiznal vedlejším účastnicím náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši, čímž stěžovatelkám klade k tíži použití řádného opravného prostředku; moderoval-li náhradu nákladů nalézacího řízení, měl moderovat i náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dále stěžovatelky namítají, že odvolací soud nesprávně uložil každé ze stěžovatelek zaplatit celou náhradu nákladů, a nikoliv pouze polovinu připadající na každou z nich, čímž fakticky zdvojnásobil náhradu nákladů řízení ve prospěch vedlejších účastnic. Stěžovatelky nemají možnost se proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení účinně bránit ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto se obracejí na Ústavní soud.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne (čehož si jsou stěžovatelky vědomy), že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak vyplývá rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].
8. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod je spatřována v (ne)uplatnění některého z mimořádných institutů, typicky moderačního práva podle § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2306/20 ze dne 2. 3. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole či libovůle [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)], zejména postupují-li soudy tak, že své závěry nezdůvodní vůbec (pouhým formálním odkazem na dané ustanovení) či je zdůvodní nedostatečně (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1895/22 ze dne 6. 9. 2022) - o takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.
9. Moderace podle § 150 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady úspěchu ve věci a z klíčového pravidla sporného řízení vztahujícího se k rozhodování o nákladech řízení, podle něhož "vítěz bere vše". Pro moderaci musí existovat mimořádné důvody, které je soud povinen odpovídajícím způsobem odůvodnit [viz nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Odvolací soud ústavně konformně vysvětlil, proč náhradu nákladů nalézacího řízení ponížil (jen) o 50 %; zohlednil při tom i okolnosti, které akcentují stěžovatelky v ústavní stížnosti (viz bod 16 rozsudku odvolacího soudu), a nebylo jeho povinností stejným způsobem moderovat i náhradu nákladů odvolacího řízení, což také řádně odůvodnil (bod 20 rozsudku odvolacího soudu).
Za takové situace není důvod, aby Ústavní soud tyto závěry dále přehodnocoval, či snad dokonce soudům mimořádný postup podle § 150 o. s. ř. přikazoval. Z judikatury Ústavního soudu naopak vyplývá, že jde o institut natolik výjimečný, že zvažuje-li soud aplikaci § 150 o. s. ř. musí o tom účastníky poučit a poskytnout jim prostor se k tomu vyjádřit (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3138/22 ze dne 26. 4. 2023).
10. Ústavní soud neshledává nic protiústavního ani na tom, že odvolací soud uložil povinnost k náhradě nákladů řízení každé stěžovatelce v plné výši, a nikoliv každé jednou polovinou. Ta by přicházela do úvahy, hleděl-li by odvolací soud na věci stěžovatelek jako na spojené ve smyslu § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Pak by ale tarifní hodnotou pro každý úkon byla částka 580 000 Kč, a nikoliv 290 000 Kč, jak stěžovatelky předpokládají.
11. Namítají-li stěžovatelky (byť okrajově), že nemožnost podat dovolání proti nákladovým výrokům je v rozporu s požadavkem na existenci účinných prostředků nápravy, odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, podle níž samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, a tedy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
12. Ačkoli stěžovatelky napadají rozhodnutí v celém rozsahu, tedy včetně merita věci, argumentačně brojí pouze proti způsobu, jakým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (což samy v ústavní stížnosti uvádějí). Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu či ve vztahu k povinnostem nahradit náklady řízení státu stěžovatelky taktéž nic nenamítají.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu