Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M.P., advokáta, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 5 To 405/2008, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 3 T 268/2007, a o návrhu na zrušení ustanovení § 15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce.
Ústavní stížnost odůvodnil tím, že obecné soudy, při aplikaci § 15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále "advokátní tarif"), nepostupovaly v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a jejich rozhodnutí jsou proto protiústavní. Ustanovení § 15a advokátního tarifu je bezpochyby systémově diskriminační. Omezení, tímto ustanovením zakotvené, není legitimní, neboť jeho původním účelem bylo chránit práva občanů dotčených povodněmi, který již pominul, a jiný spravedlivý důvod pro nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem není. Stát tak umožňuje nespravedlivou nerovnost mezi lidmi, vykonávajícími stejné povolání a nerovnost v právu na přístup k právní pomoci. Napadené ustanovení navíc nesplňuje podmínku obecnosti, neboť je diskriminačně namířeno vůči jedné skupině obhájců.
Ustanovení § 15a advokátního tarifu je nezákonné a protiústavní, neboť je v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 3, a 4, čl. 11 a čl. 26, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 79 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 a čl. 3 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111, o diskriminaci, a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Proto stěžovatel navrhl, aby senát Ústavního soudu přerušil řízení o podané ústavní stížnosti a postoupil návrh na zrušení § 15a advokátního tarifu plénu Ústavního soudu. II.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 3 T 268/2007, přiznána, podle § 151 odst. 3 tr. řádu, odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1.785,-- Kč. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze, dne 29. 10. 2008, zamítl usnesením sp. zn. 5 To 405/2008.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho kritika ustanovení § 15a advokátního tarifu, a proto ji spojuje s návrhem na jeho zrušení. V obsáhlé ústavní stížnosti zrekapituloval jednotlivé argumenty, jimiž odůvodnil protiústavnost tohoto ustanovení. Jak stěžovatel uvedl, Ústavní soud se dotčenou problematikou již zabýval mj. v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 610/08 a sp. zn. III. ÚS 1085/08
. Po přezkumu stěžovatelem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že není důvod, aby se od své předchozí judikatury odchýlil.
Podle § 15a advokátního tarifu se mimosmluvní odměna za úkony právních služeb, které advokát, jako ustanovený obhájce v trestním řízení, poskytl po 1. říjnu 1997, snižuje o 10%. Toto ustanovení bylo do advokátního tarifu vloženo vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 235/1997 Sb., ze dne 25. 9. 1997. V případě § 15a advokátního tarifu došlo, vlivem restriktivních finančních opatření, k vychýlení rovnosti mezi jejími subjekty. Ministerstvo spravedlnosti vycházelo z rozumných a objektivních důvodů, ospravedlňujících tento postup, jenž je oproštěn od libovůle. Na argumenty stěžovatele v tomto ohledu plně dopadá právní závěr, vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/95
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.), podle něhož "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti". Ústavní soud zastává názor, podle něhož rovnost je kategorií relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle.
Neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby takový přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci sp. zn. Pl.
ÚS 15/02 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 11; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.). Ustanovení § 15a advokátního tarifu v takovém testu proporcionality, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, plně obstojí.
Zápisem do seznamu advokátů, podle § 39 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, dává advokát najevo, že souhlasí s podmínkami výkonu této činnosti, včetně podmínek finančního ohodnocení. Nevýhoda ve formě nižšího finančního ohodnocení je dostatečně kompenzována výhodou ve formě pravidelného přísunu práce a jistoty zaplacené odměny. Právo stěžovatele na "legitimní majetkové očekávání" tak nemohlo být porušeno, neboť stěžovatel mohl "legitimně očekávat" pouze odměnu stanovenou ustanovením § 15a advokátního tarifu.
Závěrem nutno dodat, že částka, o kterou byla odměna stěžovatele nižší, nedosáhla ani částky 200,-- Kč, což, s ohledem na úlohu Ústavního soudu, vyplývající z čl. 87 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., lze označit za důvod bagatelní. Její nepřiznání nelze považovat za dostatečně intenzivní zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z obsahu usnesení Městského soudu v Praze tedy nebyl zjištěn zásah do základních práv stěžovatele. V odůvodnění tohoto usnesení se zmíněný odvolací soud, s poukazem na judikaturu k § 15a advokátního tarifu, námitkami stěžovatele v dostatečném rozsahu zabýval a vypořádal.
Jeho rozhodnutí nevykazuje takové vady, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu, neboť stěžovatelem tvrzený rozpor s výše uvedenými ústavně zaručenými právy Ústavní soud neshledal. Navíc, argumenty obsažené v ústavní stížnosti byly již předmětem stěžovatelovy stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se s nimi přesvědčivě a v dostatečné míře vypořádal. Napadená rozhodnutí tedy nevykazují rysy protiústavnosti.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není ani podklad pro projednání návrhu na zrušení § 15a advokátního tarifu; takový návrh proto musí být rovněž odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2009
František Duchoň, předseda I. senátu Ústavního soudu