Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Cyprise, LL. M., advokáta, sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 84/2023-1866 ze dne 14. února 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel zastupoval jako advokát v trestním řízení dvě poškozené, dětské oběti zvlášť závažného zločinu znásilnění, které mají právo na bezplatnou právní pomoc. Odsouzenému byla uložena povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč a 100 000 Kč s příslušenstvím. Za poskytnutou právní pomoc stěžovatel vyúčtoval 267 898,78 Kč včetně DPH, Krajský soud v Českých Budějovicích ("soud prvního stupně") mu však usnesením č. j. 16 T 35/2022-1845 ze dne 12. října 2023 přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování poškozených 82 260,58 Kč a co do částky 185 638,20 Kč jeho návrh zamítl. Vrchní soud v Praze ("stížnostní soud") napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, rozhodl znovu, stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování poškozených ve výši 175 599,97 Kč a ohledně částky 92 298,81 Kč návrh zamítl.
2. V postupu stížnostního soudu stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a navrhuje napadené usnesení zrušit.
3. Stěžovatel má za to, že stížnostní soud rozhodl nesprávně, akceptoval-li závěr soudu prvního stupně, že vyúčtovaná odměna byla nepřiměřeně vysoká v porovnání s nároky poškozených a s ohledem na potřebu chránit odsouzeného před hrazením nepřiměřeně vysokých nákladů. Soud prvního stupně nepoužil § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2024, ale vypočetl odměnu za tzv. společný úhrnný úkon a stěžovateli přiznal za úkon částku odpovídající nákladům právního zastoupení za jednoho poškozeného v nesnížené výši. Stížnostní soud nedostatečně odůvodněný závěr soudu prvního stupně nenapravil a bez bližšího odůvodnění jej převzal. Takový postup považuje stěžovatel za protiústavní a odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 158/24 ze dne 18. dubna 2024 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel uvedl, že ve svém návrhu neurčil hodnotu jednoho úkonu výpočtem podle přiznané nemajetkové újmy, ale vycházel jen z maximální hodnoty podle § 12a odst. 2 advokátního tarifu (5 000 Kč), kterou nezměnil přesto, že omezení bylo k 1. lednu 2022 zrušeno. Stěžovatel dále brojí proti postupu obecných soudů, které označily některé úkony za "neadhezní" a hodnotou jednoho úkonu u nich určily jen na 1 500 Kč. Tuto sníženou sazbu stěžovatel považuje za nepřiměřenou a odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 2936/23 ze dne 6. března 2024.
4. Ústavní soud vyžádal spis soudu prvního stupně a vyzval účastníka řízení i odsouzeného, aby se ke stížnosti vyjádřili - ani jeden z nich tak neučinil.
5. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení; Ústavní soud je k projednání věci příslušný. Stěžovatel je advokátem, tedy v souladu se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem soudní soustavy (viz čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti; postup v soudním řízení, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, kterým přísluší posoudit podmínky pro aplikaci toho či kterého institutu, a své závěry musí stanoveným postupem odůvodnit.
7. Rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů je vyjádřením vztahu státu a zmocněnce poškozeného, který má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů [nález sp. zn. Pl. ÚS 86/20 ze dne 9. února 2021 (N 24/104 SbNU 281), bod 28]. Taková právní úprava není samoúčelná a zajišťuje, že ústavní právo na právní pomoc bude účinné. Aby advokáti mohli poskytovat kvalitní právní služby, musí být jejich práce uspokojivě ohodnocena. Postavení poškozeného v trestním řízení nespočívá jen v tom, že je důležitým pramenem důkazů, ale umožňuje mu zde uplatnit svá ústavně zaručená práva (viz například nález sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. června 2023). Účast poškozeného v trestním řízení může poskytovat satisfakční funkci i tehdy, neuplatní-li adhezní nárok. V takovém případě je zmocněnec poškozenému oporou v situaci, do níž se dostal proti vlastní vůli (viz nález sp. zn. II. ÚS 357/22 ze dne 1. března 2023, bod 25), a proto je důležité neodepřít poškozenému kvalifikovanou právní pomoc.
8. Současně je nezbytné, aby obecné soudy hodnotily pomoc zmocněnce podle obsahu jednotlivých úkonů, zohlednily průběh trestního řízení, posoudily, které úkony byly účelné, a zvážily, zda zjištěná odměna je přiměřená konkrétním okolnostem [například nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. listopadu 2021 (N 199/109 SbNU 153), bod 20]. Obecné soudy hodnotí účelnost každého jednotlivého úkonu, přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby a celkové výše náhrady nákladů v porovnání s celkovou částkou náhrady újmy přiznané poškozenému (nálezy sp. zn. III. ÚS 1033/21 , bod 25, či sp. zn. III. ÚS 2835/23 ze dne 13. listopadu 2024, bod 33 a násl.).
9. Judikatura (například usnesení sp. zn. I. ÚS 1095/24 ze dne 26. března 2025) a od 1. ledna 2025 i advokátní tarif (§ 10 odst. 5) rozlišuje dvě skupiny úkonů, které zmocněnec poškozeného v trestním řízení činí. Jde jednak o tzv. adhezní úkony, které jsou potřebné k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení a ostatní - tzv. neadhezní.
10. Ústavní soud nepovažuje za vadu, je-li s neadhezními úkony spojena jiná (nižší) sazba odměny než s úkony adhezními. Takový postup, který nevylučuje neadhezní úkony, byť je honoruje jinak než adhezní, neodporuje vývoji směřujícímu k posílení ochrany poškozených v trestním řízení; zároveň má zmocněnec stále motivaci poskytovat poškozeným právní pomoc. Uvedený postup má základ v tom, že obecné soudy nejsou při rozhodování o náhradě nákladů za právní pomoc striktně vázány advokátním tarifem [například nález sp. zn. I. ÚS 1882/21 ze dne 22. března 2022 (N 38/111 SbNU 145) bod 23], takže mohou z více možných výkladů zvolit takový, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či excesivní. Proto není při ochraně ústavnosti žádný rozumný důvod zpochybňovat řádně odůvodněný závěr, rozlišující úkony na tzv. adhezní a neadhezní (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2201/23 ze dne 3. října 2023, bod 9), navíc v situaci, kdy v současné době našel odraz přímo v advokátním tarifu. Novela advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 258/2024 Sb., která nabyla účinnosti k 1. lednu 2025, tento postup vtělila přímo do advokátního tarifu (současné znění § 10 odst. 5) Soudy tak již mají jasné "vodítko", jak při výpočtu odměny zmocněnce poškozeného postupovat, aby byla zohledněna povaha jednotlivých úkonů a odměna zmocněnců nebyla snižována jen proto, že se zdá "nepřiměřeně vysoká".
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti určení odměny za tzv. společné úhrnné úkony, což je institut, který advokátní tarif neupravuje. Obecné soudy v projednávané věci neaplikovaly § 12 odst. 4 advokátního tarifu, podle kterého zmocněnci přísluší odměna za každou zastupovanou osobu snížená o 20 %, ale určily odměnu za úkony konané ve prospěch obou poškozených, jako by v řízení vystupovala jen jedna. Uvedený postup Ústavní soud opakovaně kritizuje; viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 158/24 , bod 19, v němž byla řešena identická situace. Moderování (snížení) odměny musí obecný soud přesvědčivě odůvodnit (§ 154 odst. 2 trestního řádu), což se v projednávané věci nestalo, a namísto toho byl zvolen postup, který nezohlednil počet poškozených.
12. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení (bod 9) uvedl, že aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu by vedla k nepřiměřeně vysokým nákladům a odporuje požadavku účelnosti, takže pracoval s pojmem společný úhrnný úkon, u něhož se počet poškozených nezohledňuje. K námitkám stěžovatele stížnostní soud uvedl, že výpočet odměny soudem prvního stupně za zastupování dvou poškozených je legitimní - s tím, že nelze automaticky přiznat odměnu podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu za úkony, které zmocněnec vykonal vůči oběma poškozeným (bod 15). Takto odůvodněné odchýlení se od aplikace podzákonného předpisu a z toho vyvozené závěry považuje Ústavní soud za chybné; konstatování nepřiměřeně vysokých nákladů nemůže bez dalšího vyloučit aplikaci části advokátního tarifu.
13. Z odůvodnění napadeného usnesení se současně podává, že stížnostní soud vypočetl odměnu za adhezní úkony podle přiznané nemajetkové újmy (§ 10 odst. 5 advokátního tarifu), tedy z částek 400 000 Kč (9 900 Kč za úkon) a 100 000 Kč (5 100 Kč za úkon); u neadhezních úkonů určil odměnu za úkon (1 500 Kč) z tarifní hodnoty 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Při výpočtu odměny za adhezní úkony stížnostní soud vycházel u obou poškozených ze sazby odměny vyšší, než s jakou kalkuloval stěžovatel a přiznal mu i při nesprávně aplikované redukci o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu odměnu u jedné z poškozených dokonce vyšší (7 920 Kč), než jakou stěžovatel požadoval, u druhé sice nižší (4 080 Kč), avšak posuzováno v souhrnu jde stále o částky pro stěžovatele výhodnější. Nesprávnost v aplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu zde spočívá v tom, že v době, kdy stěžovatel zastupoval obě poškozené, aplikoval soud § 12 odst. 4 advokátního tarifu na samostatné úkony.
14. Z ústavního pohledu však pochybení při aplikaci advokátního tarifu, kterých se obecné soudy dopustily, nedosahují takové intenzity, aby porušily ústavní práva stěžovatele a odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
15. V ústavní stížnosti stěžovatel sice brojil proti nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování poškozených ve výši 92 298,81 Kč (výrok II. napadeného usnesení), ale s ohledem na výše uvedené nemohl Ústavní soud při posuzování věci pominout, v jaké míře bylo tvrzené zkrácení důsledkem skutečně vadného postupu stížnostního soudu. Z podrobné tabulky v bodě 19 napadeného usnesení se podává, že podstatná část nepřiznané odměny souvisí s ohodnocením neadhezních úkonů, u nichž, jak je uvedeno shora, nižší tarifní hodnota i nižší sazba z ústavního hlediska obstojí.
16. Výsledkem nesprávné aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu je částka, která zdaleka nepřevyšuje tzv. bagatelní hranici. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se za zjevně neopodstatněné považují věci tzv. bagatelní, neboť není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v tomto směru vymezil. Brání-li občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedené neplatí v případech, v nichž jsou přítomny mimořádné okolnosti (například přesah vlastního zájmu stěžovatele), které ji v ústavní rovině činí významnou [například nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. dubna 2021 (N 72/105 SbNU 260)].
17. Ústavní soud žádné mimořádné okolnosti v této věci, která je svým charakterem bagatelní, neshledal, a proto návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl: v části směřující proti výroku II. napadeného usnesení jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti výroku I. napadeného usnesení, v němž byla odměna stěžovateli přiznána, jako návrh podaný neoprávněnou osobou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnostní soud uvedeným výrokem stěžovateli vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2025
Jan Wintr v. r. předseda senátu