Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem, sídlem Drobného 306/34, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 66/2023-914 ze dne 21. února 2024 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 53 T 2/2020-896 ze dne 29. listopadu 2023, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Krajský soud odůvodnil rozhodnutí tím (stručně vyjádřeno), že zjištěné okolnosti vypovídají o schopnosti stěžovatele obstarat si prostředky nejen na uspokojení základních potřeb, ale i na určitý nadstandard při trávení volného času, což vylučuje závěr o nedostatku prostředků k hrazení nákladů obhajoby.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy
sp. zn. III. ÚS 3582/20
ze dne 16. února 2021 (N 35/104 SbNU 379) a
sp. zn. II. ÚS 1411/20
ze dne 1. září 2020 (N 174/102 SbNU 30), které obsáhle cituje (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Obecné soudy podle něj nevycházely z jeho poměrů v době rozhodování, ale z jeho potenciálních poměrů v nejisté budoucí době. Má za to, že obecné soudy vycházely z podmínek, které § 33 odst. 2 trestního řádu neobsahuje.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému obecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutí v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 214/2017
ze dne 14. února 2017 či
sp. zn. I. ÚS 2836/22
ze dne 29. listopadu 2022). Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na relativně širokém uvážení obecných soudů; teprve jde-li o extrémní rozpor s principy spravedlnosti, je-li rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem, nebo postrádá-li srozumitelná kritéria, jde o porušení uvedených základních práv a Ústavní soud zasáhne; nestačí, že hledisko, které je podle obecného soudu (výkladově) určující, může být interpretováno i odlišně (např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3495/18
ze dne 20. listopadu 2018). Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy ve stěžovatelově věci z uvedených mezí vybočily.
8. K argumentaci nálezy
sp. zn. III. ÚS 3582/20
a
II. ÚS 1411/20
: Závěry vyplývající z těchto nálezů na projednávanou věc nedopadají. V prvním z nálezů Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepřípustně a hypoteticky posuzovaly majetkovou potencialitu obviněného v období příštích dvaceti let, aniž přihlédly k jeho aktuálním majetkovým a sociálním poměrům. Obdobně ve druhém z nálezů Ústavní soud obecným soudům vytkl, že nezohlednily aktuální situaci a majetkové poměry obviněného a vycházely pouze z jeho hypotetické situace a výdělečných možností v budoucnu.
9. Ve věci stěžovatele však krajský soud v bodě 6 napadeného usnesení hodnotil jak aktuální majetkové poměry stěžovatele, tak i jeho schopnost obstarávat si prostředky na obstarávání životních potřeb i nadstandardních výdajů. I tuto výdělečnou potencialitu stěžovatele přitom krajský soud posuzoval vzhledem k současné situaci, přičemž vycházel z výpovědi samotného stěžovatele, kterou učinil před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud tedy nespekuloval o nejistých, časově vzdálených výdělečných možnostech, ale zaměřil se výhradně na jeho aktuální situaci a bezprostřední budoucnost. Jeho úvahy proto nevybočují z mezí stanovených v § 33 odst. 2 trestního řádu ani nijak nekolidují se závěry vyplývajícími z obou výše zmíněných nálezů, resp. jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou přiléhavě odkazoval vrchní soud v bodech 6 a 7 napadeného usnesení. Stěžovatel správnost těchto úvah krajského soudu ani nijak nerozporuje.
10. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu