Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Kachaylo, zastoupen Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem Umělecká 305/1, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2025 č. j. 23 Co 242/2024-118 a proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. září 2024 č. j. 15 C 237/2024-29, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení a Václava Kopeckého a Jany Kopecké, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu v řízení o posesorní žalobě. Tvrdí, že soud prvního stupně mu neumožnil vyjádřit se a odvolací soud tuto chybu nezhojil a opomněl provést stěžovatelem navrhované důkazy.
2. Ve věci jde o rozhodnutí o žalobě na ochranu rušené držby podle § 176 a následujících občanského soudního řádu (posesorní žaloba). Stěžovatel je majitelem pozemků, na kterých je situovaná chatová osada H. V tomto soudním řízení je klíčovým jeho pozemek č. X ("pozemek" případně "pozemek stěžovatele"). Vedlejší účastníci jsou vlastníky rekreačních objektů v této osadě. V 50. letech minulého století byla na pozemku stěžovatele vybudována studna, která sloužila jako zdroj pitné vody pro všechny vlastníky rekreačních objektů v chatové osadě H. Přes pozemek stěžovatele vede přívod elektrické energie k chatám vedlejších účastníků.
3. Stěžovatel dne 23. 7. 2024 svémocně odstranil studnu (pumpu) zbudovanou na svém pozemku. Po její demontáži ji následně zasypal zeminou, čímž znemožnil její opětovné instalování. Ve stejné době stěžovatel za použití bagru přerušil přívod elektrické energie do chat vedlejších účastníků, a to na dvou místech. Spor řešila i přivolaná hlídka Policie ČR. V důsledku výše popsaného jednání stěžovatele přestaly v chatách vedlejších účastníků fungovat elektrické spotřebiče. K obnovení dodávky elektřiny došlo až na základě svépomocné a provizorní opravy.
4. Okresní soud v Mladé Boleslavi v záhlaví označeném rozhodnutím uložil stěžovateli povinnost zdržet se rušení pokojné držby práva vést přívod elektrické energie přes jeho pozemek k chatám ve vlastnictví vedlejších účastníků. Rovněž mu přikázal uvést přívod elektrické energie přes jeho pozemek k chatám vedlejších účastníků do původního stavu před 23. 7. 2024. Okresní soud dále přikázal stěžovateli zdržet se rušení pokojné držby práva odebírat vodu ze studny na jeho pozemku. Zároveň mu přikázal uvést tuto studnu do původního stavu před dnem 23. 7. 2024. Krajský soud v záhlaví citovaném rozhodnutím napadené usnesení okresního soudu potvrdil. Upřesnil pouze polohu studny na pozemku stěžovatele, aby bylo zjevné, které konkrétní studny se rozhodnutí týká.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. Listiny práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ve své stížnosti vznáší dva hlavní okruhy námitek a několik dílčích námitek.
6. V první řadě se domnívá, že okresní soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a tím porušil jeho právo na soudní ochranu. Okresní soud ho vyzval, aby se vyjádřil, a nevyčkal ani na uplynutí lhůty, kterou mu stanovil. Tato měla uběhnout dokonce ještě před uplynutím zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Žaloba vedlejších účastníků byla soudu doručena 22. 8. 2024, lhůta 15 dnů pro rozhodnutí tak měla uplynout dne 6. 9. 2024. Usnesením ze dne 27. 8. 2024 vyzval okresní soud stěžovatele, aby se vyjádřil ve lhůtě 3 dnů, která měla uplynout 5. 9. 2024. Stěžovatel se v této lhůtě skutečně vyjádřil. Okresní soud ovšem na jeho vyjádření nevyčkal a ve věci rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2024.
7. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud toto pochybení okresního soudu nenapravil, a tak zatížil i svoje rozhodnutí vadou; nadto okresní soud nesprávně opomenul navržené důkazy, proti čemuž brojil podaným odvoláním. Krajský soud se však bez dalšího ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Během jednání se omezil na přednes odvolání ze strany stěžovatele. Důvodnou shledal pouze jeho námitku o neurčitosti petitu spočívající v nepřesné specifikaci studny. Nepřihlédl k jím navrhovaným důkazům, žádný z důkazních návrhů neprovedl, ani se s tím nijak nevypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8. Další dílčí námitky směřují proti tomu, že stěžovateli byla uložena povinnost zdržet se jednání a obnovit stav spočívající v obnovení přívodu elektrické energie. Avšak tento stav byl ještě před podáním žaloby obnoven. Dále stěžovatel namítá, že závěr obecných soudů o držbě sporných práv byl učiněn na základě zjednodušujícího a neprokázaného skutkového zjištění v rozporu s logikou. Také v rozporu s logikou se vypořádal krajský soud s námitkou stěžovatele, že žaloba vedlejších účastníků ve vztahu k držbě práva odebírat vodu ze studny byla podána po prekluzivní lhůtě.
9. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti. Uvedl, že odklad vykonatelnosti není v rozporu s jiným veřejným zájmem, ani nenaruší práva vedlejších účastníků. Co se týče elektrické energie, vedlejší účastníci již obnovili přívod energie. Rozhodnutí je zřejmě věcně nesprávné a jeho výkon neproveditelný. Co se týče práva odebírat vodu ze studny, v bezprostřední blízkosti chaty vedlejších účastníků se nachází jiná studna. Bez vody ve sporné studni jsou schopni se obejít. Na druhou stranu zcela nový vrt studny si vyžádá náklady ve vyšších řadech desítek tisíc korun českých, možná i přes sto tisíc korun. Vedlejší účastníci přitom o výkon napadených rozhodnutí usilují a podali návrh na exekuci. Tím dochází k prohlubování zásahu do práv stěžovatele. Proto Ústavní soud žádá, aby tento zásah omezil odkladem vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o poskytnutí posesorní ochrany vedlejším účastníkům na základě zjištěného závěru o svémocném rušení držby stěžovatelem.
13. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje omezený přezkum rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě z rušené držby. V řízení o žalobě z rušené držby vystupují do popředí skutkové otázky a otázky právní jsou v meritu věci velmi upozaďovány (COUFALÍK, Petr. Řízení o žalobě z rušené držby - kritické zhodnocení dosavadní judikatury Ústavního soudu. In: DOBROVOLNÁ, Eva, HAVLÍK, David, KRÁLÍK, Michal a kol. Pocta Jiřímu Spáčilovi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 54.). Zároveň jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm). Teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby.
14. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 3018/18 , ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15 a ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1672/17 ).
15. První okruh námitek stěžovatele směřuje proti postupu okresního soudu, který mu neumožnil vyjádřit se k podané žalobě a předložit důkazy. Z § 177 odst. 1 o. s. ř. plyne, že soud má pro své rozhodnutí k dispozici jen velmi omezenou dobu a že tedy nařízení jednání bude v obdobných věcech spíše výjimkou. Na druhé straně by se ale soud měl pokusit získat alespoň písemné stanovisko žalovaného k žalobě, protože jen tak si může pro rozhodnutí opatřit co nejúplnější skutkové podklady. Občanský soudní řád však nepředpokládá, že v těchto věcech bude prováděno rozsáhlé dokazování (srov. § 178 o.
s. ř.). Ústavní soud již v obdobném případě judikoval, že pochybení ze strany soudu spočívající v neumožnění účastníkům vyjádřit se k podané posesorní žalobě není vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 3018/18 ). Ústavní soud dodává, že veškeré své argumenty mohl stěžovatel uplatnit v opravném prostředku, což také učinil.
16. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i druhý okruh stěžovatelových námitek, které jsou převážně skutkového rázu a jejichž posouzení přísluší obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, který není další instancí obecné justice. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nezákonně neprovedl jím navrhované důkazy a bez dostatečného zdůvodnění přebral právní názor okresního soudu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že zásada neúplné apelace připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení ve výjimečných případech taxativně uvedených v § 205a o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 385/15 ). V nyní projednávané věci nebylo shledáno, že by se neprovedením navrhovaných důkazů dopustil krajský soud excesu, v důsledku kterého by bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu. Není totiž pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že krajský soud se s jeho námitkami nevypořádal. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil ústavně konformním způsobem, vypořádal se s argumentací účastníků řízení, dostatečně zjistil skutkový stav a dospěl k logickému právnímu závěru.
Uvedl, proč považuje argument stěžovatele o uplynutí prekluzivní lhůty z důvodu přerušení pokojné držby studny již v dubnu 2024 za nedůvodný. Odkázal se při tom na fotodokumentaci a obsah spisového materiálu (viz body 11 a 12 napadeného usnesení krajského soudu). Dále se vypořádal i s námitkami týkajícími se přerušení držby přívodu elektrické energie a uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že obnova ze strany vedlejších účastníků byla provizorní (viz bod 6 a 13 napadeného usnesení krajského soudu).
17. Ústavní soud připomíná, že vyhovění žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě. Žalovanému (zde stěžovateli), kterému bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, zůstává zachována možnost podat proti žalobcům (zde vedlejší účastníci) žalobu na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že žalovaný (v řízení o ochranu z rušené držby žalobce) neoprávněně zasahuje do vlastnického práva stěžovatele. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla soudy náležitě zjištěna existence posledního pokojného stavu, jakož i jeho rušení ze strany stěžovatele, nelze s ohledem na výše uvedené přisvědčit námitkám stěžovatele ohledně porušení jeho práva na soudní ochranu (srov. usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2133/15 ).
18. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu