Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené advokátem JUDr. Z. A., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, č. j. 28 Cdo 1994/2002 - 172, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, č. j. 19 Co 427/2001 - 121, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2001, č. j. 17 C 420/95 - 98, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterému odpovídá i právo na soudní ochranu garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v důsledku toho došlo k rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným rozsudkem o vydání nemovitostí Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl tak, že (I.) zastavil řízení proti vedlejšímu účastníku č.2 (žalovaný B. p. v P.), (II.) uložil vedlejšímu účastníku č. 1 (žalobce prof. arch. J. H. P.) zaplatit vedlejšímu účastníku č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 2 050,- Kč k rukám právního zástupce, a dále rozhodl, že (III.) stěžovatelka je povinna vydat vedlejšímu účastníkovi č. 1 dům čp. 1574, se stavební parcelou, parc. č. 2784 a pozemek vedený jako ostatní plocha parc. č. 2785, vše v k. ú. D.. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.
Proti výše citovanému rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím rozsudku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi vedlejším účastníkem č. 1 a stěžovatelkou ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku shrnul odvolací soud dosavadní průběh řízení a námitky uplatněné stěžovatelkou v jejím odvolání směřující především do dokazování před soudem nalézacím. Dále uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud shledal, ze soud I. stupně provedl dostatečné dokazování v intencích ust. § 120 odst. 1, 3, a 4 o. s. ř. a spolehlivě tak zjistil skutkový stav věci, z nějž vyvodil i správné právní závěry. Vyjádřil se dále i k důkazům předloženým stěžovatelkou, výslovně k předloženému kmenovému listu č. 15/36.
Stěžovatelka si k Nejvyššímu soudu ČR podala dovolání, které bylo v záhlaví citovaným rozsudkem zamítnuto. Stěžovatelka uplatňovala dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak uvedl dovolací soud, při posuzování této uplatněné vady je nutné vycházet z právního závěru, že o takovou vadu jde tehdy, projeví-li se vadný postup v řízení a je-li postup soudu nesprávný. Jak dále uvedl, o takový postup v řízení v konkrétním případě nešlo. Dále se soud dovolací vyjádřil i k námitkám stěžovatelky opřeným o ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř a dalšímu dovolacímu důvodu uplatňovanému stěžovatelkou, a to že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, tak, že tvrzením stěžovatelky nepřisvědčil a dovolání dle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že výše citovanými rozsudky obecných soudů byla porušena její práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka uvádí, že k tvrzenému zásahu do jejích základních práv došlo především tím, že soudy I. a II. stupně neprovedly jí navrhovaný důkaz státoobčanským spisem vedeným Obvodním úřadem pro P. pod č.j. 15/P-93, a tím založily soudy nepřezkoumatelnost a protiústavnost vydaných rozhodnutí. Zdůvodnění odmítnutí provedení důkazu pak stěžovatelka považuje za nedostatečné. Dále pak poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací podporující jí navrhované důkazy. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozsudky obecných soudů svým nálezem zrušil. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Tvrdí-li stěžovatelka, že výše citovanými rozsudky došlo k zásahu do jejího základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud shledal její tvrzení neopodstatněnými. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v citovaném ustanovení Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení hlavy páté Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelčiny námitky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelka uvedla již v řízení před obecnými soudy. Sama okolnost, že soudy nepřisvědčily stěžovatelčině argumentaci, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Namítá-li stěžovatelka nedostatky v hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, je třeba připomenout, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.") hodnotí důkazy podle své úvahy, resp. dle § 120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud dále konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy všech instancí postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a své závěry detailně zdůvodnil. Stejně bezvadně postupoval i soud dovolací, který shledal napadené rozhodnutí soudu odvolacího v souladu se stávající judikaturou a ztotožnil se s právním názorem soudu II. stupně. Je tedy zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejího práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Pokud se stěžovatelka domnívá, že zásahem do jejích práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny, došlo také k porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud konstatuje, že dané ustanovení Ústavy ČR je především kompetenční normou, která vymezuje rámec vztahu mezi soudní a zákonodárnou mocí. Z takového ustanovení nelze odvodit ústavně zaručené právo stěžovatelky, a proto se tímto tvrzeným zásahem Ústavní soud nezabýval. Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Je zřejmé, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelky na jejich zrušení.
Proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r. předseda senátu