Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Látala, zastoupeného Mgr. Miroslavem Píšťkem, advokátem sídlem nám. Svobody 1404/1, Šternberk, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 95/2024-757 ze dne 27. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a dále Ing. Zdenky Látalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím Nejvyšší soud porušil jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel a vedlejší účastnice se rozvedli v srpnu 2016. Vedlejší účastnice se žalobou u civilních soudů proti stěžovateli domáhala vypořádání majetku patřícího do zaniklého společného jmění manželů ("SJM)". Mezi bývalými manželi je především sporné, zda lze do SJM zahrnout rovněž členský podíl v bytovém družstvu.
3. Okresní soud v Olomouci ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 18 C 72/2017-634 ze dne 30. 5. 2022 zrušil právo společného nájmu bývalých manželů k družstevnímu bytu a určil, že výlučným nájemcem bytu je vedlejší účastnice (výrok I). Do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice nalézací soud přikázal členský podíl v bytovém družstvu (výrok II.), a dále některé pohledávky z vkladů na bankovních účtech a blíže specifikovaný dluh (výrok III.). Do výlučného vlastnictví stěžovatele nalézací soud přikázal pohledávku z vkladu na bankovním účtu (výrok IV.).
Vedlejší účastnici nalézací soud uložil povinnost zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílu ze zaniklého SJM částku 465 279,55 Kč (výrok V.). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 69 Co 298/2022-682 ze dne 6. 4. 2023 rozsudek nalézacího soudu v meritu (tj. ve výrocích I. až V.) potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele částečně jako vadné, částečně jako nepřípustné.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud svévolně nevypořádal s jeho argumentací řádně formulovanou v dovolání. Stěžovatel v celém řízení tvrdil, že členský podíl v bytovém družstvu bývalí manželé nabyli z jejich výlučných prostředků, a proto nemohl být součástí SJM. Byť stěžovatel námitku nezákonného zahrnutí družstevního podílu do SJM uplatnil v dovolání, Nejvyšší soud pouze uvedl, že obstojí závěr odvolacího soudu, že "členský podíl nabyli účastníci i za prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů, a proto se stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, následné společného jmění". Údajné smísení finančních prostředků bývalých manželů však nebylo ničím prokázáno.
5. Finanční obnosy darovali bývalým manželům jejich příbuzní jednotlivě a v hotovosti: matka darovala vedlejší účastnici 20 000 Kč v den svatebního obřadu v srpnu 1986 a dědeček stěžovateli daroval 20 000 Kč v lednu 1989. Tyto obnosy byly uloženy v samostatných obálkách a následně použity ke koupi družstevního podílu poměrem 20/27 z prostředků stěžovatele a 7/27 z prostředků vedlejší účastnice; bytové družstvo následně vystavilo dekret o přidělení družstevního bytu, znějící na jméno stěžovatele, který byl jediným členem družstva. Stěžovatel přímo odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 ze dne 27. 7. 2022, podle kterého platí, že není důvodu, aby nebylo možno rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu.
6. Nejvyšší soud přezkoumatelně nevysvětlil, proč finanční prostředky od sebe nelze v projednávaném případě oddělit. Nejvyšší soud svůj závěr zakládá pouze na plynutí času mezi obdržením darů a uskutečněním koupě družstevního podílu. Částka, za kterou byl družstevní podíl pořízen, nepřesáhla výši zmíněných darů; dary bývalí manželé šetřili právě za účelem pořízení společného bydlení. Jelikož pořizující částka byla vysoká, bývalí manželé nebyli schopni našetřit potřebné peníze ze svých průběžných příjmů, a na koupi podílu proto musely být použity pouze výlučné dary. Vedlejší účastnice nadto v průběhu řízení uváděla nepravdivé informace (kupříkladu o dalších darech z roku 1998). Stěžovatel byl zbaven možnosti družstevní být užívat a je nucen si zajistit jiné bydlení, což představuje velký zásah do jeho vlastnické sféry; v bytě prožil většinu života a má k němu silnou citovou vazbu. Bývalá manželka naopak nemá v plánu sporný byt vůbec užívat a hodlá jej prodat.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel jsou řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu (stejně jako v dovolání) brojí proti zahrnutí podílu v bytovém družstvu do zaniklého SJM. Podle Ústavního soudu však Nejvyšší soud stěžovateli ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč se odvolací soud při řešení sporné otázky pořízení družstevního podílu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, tj. proč nebylo dovolání stěžovatele přípustné.
10. Nejvyšší soud se přímo vypořádal se stěžovatelovým odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3070/2021: Odvolací soud nezpochybnil, že je obecně možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM a že lze odlišovat právní režimy věcí nabytých za tyto finanční prostředky; v projednávané věci ovšem vzhledem ke zjištěným okolnostem dospěl k závěru, že takové rozlišení není fakticky možné, protože v mezidobí došlo ke smísení finančních různých prostředků, které měli bývalí manželé k dispozici (viz body 14 a 15 napadeného usnesení).
11. Tvrdí-li stěžovatel dál, že podíl v bytovém družstvu bývalí manželé nabyli z výlučných darů od svých příbuzných, rozporuje tím skutková zjištění obecných soudů. V tomto ohledu soudy dospěly k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat (tj. neunesl důkazní břemeno), že u předmětných darů mělo jít o výlučné dary pro každého z manželů, nikoliv o dary společné "v rámci" manželského soužití (viz bod 12 rozsudku odvolacího soudu a bod 33 rozsudku nalézacího soudu). Takové posouzení Ústavní soud nepovažuje za protiústavní - stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti kvalifikovaně neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by měly jeho tvrzení o výlučnosti darů prokazovat.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výrok tohoto usnesení již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu