Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdeňka Matouška, 2) Jitky Matouškové, zastoupených JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1522/2022-276 ze dne 22. 2. 2023, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 219/2021-238 ze dne 4. 11. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 11 C 123/2018-204 ze dne 24. 5. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Anny Čížové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítají porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelé a vedlejší účastnice (s jejím již zesnulým manželem; dále společně jen jako "žalovaní") u obecných soudů vedli spor o sousední pozemek - část zahrady. Stěžovatelé jsou vlastníky pozemků parc. č. X1 a X2 a žalovaní pozemků parc. č. X3 a X4. Žalovaní nabyli svoje právě specifikované pozemky na základě kupní smlouvy v roce 1981 od předchůdců stěžovatelů. V této době věděli, že nabývají právě pozemky parc. č. X3 a X4 označené jako zahrada v celkové výměře 6 473 m2. V souvislosti s nabytím vlastnictví k těmto pozemkům se žalovaní chopili i držby části sousedních pozemků o rozloze 2 344 m2, jež je nově označená parcelním číslem X5.
3. Okresní soud v Ústí nad Orlicí ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé proti žalovaným domáhali zaplacení částky 37 500 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spojeného s užíváním sporné části pozemku (výrok I.). Nalézací soud dále určil, že žalovaní spornou část pozemku vlastní (výrok II.), neboť vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi. Na základě putativního právního titulu, kupní smlouvy z roku 1981, se žalovaní chopili držby většího pozemku, než jim původně náležel, a to v hranicích držby původních vlastníků pozemků. Držby pozemku se žalovaní chopili jako součásti jednotného funkčního celku - zahrady vymezené od okolních pozemků cestou či jiným způsobem užívání. Jelikož nebylo prokázáno, že dobrá víra žalovaných byla zpochybněna před rokem 2013, oprávněná držba žalovaných trvala nepřetržitě po dostatečně dlouhou dobu.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že žalovaní spornou část pozemku nevydrželi, protože jim nesvědčila dobrá víra a pozemek oprávněně nedrželi. Právní předchůdci stěžovatelů uzavřeli se žalovanými v roce 1981 kupní smlouvu týkající se sousedních pozemků (parc. č. X3 a X4), ve které byly tyto pozemky jasně identifikovány, a to bez sporné části zahrady. Obecné soudy nezhodnotily otázku dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem: hranice pozemků byla podle stěžovatelů znatelná z tehdejší katastrální mapy; rozdíl v plochách pozemků uvedených v kupní smlouvě a skutečně užívaných byl příliš velký a rozeznatelný pouhým okem; existovalo konstitutivní rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně znovunabytí pozemků předchůdkyní stěžovatelů. Zabrali-li žalovaní spornou část pozemku a oplotili-li ji, učinili tak svévolně, neboť jim to umožňovaly poměry v tehdejším socialistickém státu.
6. Stěžovatelé dále uvádějí, že žalovaní do počátku soudních sporů v roce 2019 nedali žádným objektivním způsobem najevo, že jsou přesvědčeni o svém vlastnictví sporného pozemku. Od roku 1991 neiniciovali zápis změny výměry pozemků v katastru nemovitostí, neplatili daň z nemovitosti, naopak odsouhlasili vytyčení hranic mezi pozemky v roce 2015, nerozporovali výměry pozemků v rámci digitalizace hranic a navrhovali pozemek směnit. Nalézací soud v tomto ohledu opomněl provést navržené důkazy, které vylučovaly dobrou víru žalovaných.
Předchůdci stěžovatelů a stěžovatelé sami se naopak jako řádní vlastníci chovali, a to od již od roku 1995, kdy byly pozemky předchůdkyni stěžovatelů restitučně navráceny. Stěžovatelé tvrdí, že z rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, k jakému konkrétnímu datu byl dotčený pozemek vydržen; odvolací soud pak dospěl k rozporuplnému závěru, že žalovaní vydrželi vlastnické právo ke dni 1. 1. 1992, aniž by vzal v úvahu, že předchůdkyně stěžovatelů sama znovu nabyla pozemky v restituci až v roce 1995; do té doby nemohla své vlastnické právo jakýmkoliv způsobem bránit, což jí však nemůže jít k tíži.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátkou.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti znovu rozporují existenci podmínek nutných pro vydržení sporného pozemku. Obecné soudy se však podle Ústavního soudu s námitkami stěžovatelů vypořádaly ústavně konformním způsobem již v napadených rozhodnutích.
10. Za klíčový Ústavní soud považuje závěr nalézacího soudu, že stěžovatelé a jejich předchůdci neučinili žádné kroky ohledně užívání pozemku žalovanými až do roku 2013 (viz bod 38 napadeného rozsudku nalézacího soudu). I kdyby držba žalovaných byla počítána až od roku 1995, kdy pozemky byly navráceny předchůdkyni stěžovatelů, sporný pozemek by byl žalovanými stejně vydržen. Uvedený závěr podle Ústavního soudu z napadeného rozsudku nalézacího soudu implicitně vyplývá (bez ohledu na závěr odvolacího soudu o datu vydržení ke dni 1. 1. 1992; viz bod 15 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že posouzení obecných soudů je v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým, nechť každý střeží svá práva"), což je pro projednávanou věc rozhodné.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu