Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Suchomela, právně zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2024 č. j. KSBR 32 INS 919/2020, 3 VSOL 494/2024-B-lll, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, Exekutorský úřad Cheb, sídlem 26. dubna 10, Cheb, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozhodnutím bylo zastaveno odvolací řízení zahájené na základě námitek dlužníka - stěžovatele proti pokynu zajištěného věřitele.
3. V insolvenční věci stěžovatele podáním ze dne 29. 8. 2024 soudní exekutor Mgr. David Koncz, coby zajištěný věřitel, který přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka svou pohledávku za dlužníkem jako zajištěnou nemovitým majetkem zapsaným v soupisu majetkové podstaty, udělil ve smyslu § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení nemovité věci. Proti pokynu zajištěného věřitele stěžovatel podal námitky, v nichž tvrdil, že pokyn soudního exekutora ke zpeněžení majetku z majetkové podstaty je neplatný, neboť soudní exekutor není v insolvenčním řízení na majetek dlužníka zajištěným věřitelem.
4. Vrchní soud v Praze řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení (§ 104 odst. 1 a § 11 o. s. ř.). Podle jeho názoru pokyn zajištěného věřitele není žádným rozhodnutím soudu, ale je pouze procesním úkonem. Jde o jednostranné podání účastníka řízení adresované zvláštnímu procesnímu subjektu, a současně jde o podání, jehož existenci insolvenční zákon při zpeněžení zajištění předpokládá a které vyvolává (je-li učiněno) zákonem předvídané procesní účinky. Současně jde o projev vůle (podání), jehož účinky lze překonat rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti (§ 293 odst. 1 věty třetí části věty za středníkem insolvenčního zákona).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice dává za pravdu soudu v tom, že pokyn věřitele není rozhodnutím insolvenčního soudu, domnívá se však, že přesto musí existovat možnost soudní ochrany. Jak věřitel, tak insolvenční správce podléhají kontrole insolvenčního soudu, jak uvedl ve svém rozhodnutí soud; současně jde o projev vůle (podání), jehož účinky lze překonat rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti. Stěžovatel proto také nepodal odvolání, ale námitky. V této věci insolvenční správce jednající ve shodě s jedním z věřitelů, kterého označil za zajištěného věřitele, chtějí zpeněžit stěžovatelovu nemovitost a není možné, aby právní úkony tohoto věřitele a insolvenčního správce žádné soudní kontrole nepodléhaly.
6. Provedením dražby nemovitosti by podle tvrzení stěžovatele došlo k velmi závažné újmě na jeho právech, a to jak na právu vlastnickém, tak na jeho právu na bydlení. Případné rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch stěžovatele by pak mělo jen deklaratorní, akademický význam, což jistě není důvodem řízení před Ústavním soudem. Věřiteli naproti tomu žádná závažnější újma nehrozí, už vzhledem k malé výši jeho pohledávky. Proto stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného usnesení (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud shledal splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud konstatuje, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele. Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv.
10. Převažujícím obsahem ústavní stížnosti však je právě pokračující polemika se závěry napadeného rozhodnutí a argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu (a to v situaci, kdy proti němu není žádný opravný prostředek přípustný).
11. Ve věci šlo o posouzení, jaké povahy pokyn zajištěného věřitele vlastně je. Při tomto posouzení vycházel soud z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. 29 ICdo 137/2022, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2024. Podle jeho závěrů je pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení zajištění procesním úkonem. Jde o jednostranné podání účastníka insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona) adresované zvláštnímu procesnímu subjektu, jímž je insolvenční správce dlužníka [§ 9 písm. d) insolvenčního zákona]. Současně jde o podání, jehož existenci insolvenční zákon při zpeněžení zajištění předpokládá (§ 293 odst. 1 insolvenčního zákona), a které vyvolává (je-li učiněno) zákonem předvídané procesní účinky [podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona takový pokyn zavazuje adresáta (insolvenčního správce dlužníka) pro účely zpeněžení zajištění a vylučuje z možnosti udělit pokyn zajištěného věřitele, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí, a podle § 293 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona jeho udělení vylučuje u zajištění postup podle ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 insolvenčního zákona]. Současně jde o projev vůle (podání), jehož účinky lze překonat rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti (§ 293 odst. 1 věty třetí části věty za středníkem insolvenčního zákona). Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023 sp. zn. 29 ICdo 117/2022 je dohlédací činnost insolvenčního soudu ve smyslu § 10 písm. b) insolvenčního zákona též dohledem nad činností věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku.
12. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal při výkladu povahy pokynu zajištěného věřitele ani při jeho aplikaci žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, ani vybočení z pravidel ústavnosti. Vrchní soud v Praze své usnesení řádně a pečlivě odůvodnil, přičemž z jeho závěrů nelze dovodit, že by byla stěžovateli upřena soudní ochrana. Insolvenční řízení i nadále pokračuje a s ním i dohlédací činnost insolvenčního soudu.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
14. Jelikož Ústavní soud rozhodl o samotné ústavní stížnosti bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti. Tento návrh ostatně sdílí osud ústavní stížnosti, a proto i jej je třeba považovat za odmítnutý.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu