Podmínky pro podání ústavní stížnosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. dubna 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti S. L. t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížností, včas podanou podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydané v jeho trestněprávní věci pod sp. zn. 1 Tvn 272/93 ze dne 10. 11. 1993, protože údajně nebylo rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby ve lhůtě stanovené zákonem a tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu, stanovené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zejména v odst. 5 tohoto článku.
Stěžovatel byl stíhán a později souzen pro trestný čin loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákona. Obžaloba ve věci byla podána Krajskému soudu v Praze dne 18. 12. 1992 (věc sp. zn. 1 T 59/92). Rozsudek byl vynesen dne 9. 7. 1993 a doručen dne 21. 9. 1993. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo podáno dne 28. 9. 1993.
V soudním stadiu řízení se věc nacházela v období od 14. 11. 1991 do 6. 2. 1992 a od 5. 6. 1992 do 7. 9. 1992. V této době, konkrétně dne 25. 6. 1993, končila roční lhůta trvání vazby podle § 71 odst. 3 tr. řádu. Proto dne 23. 6. 1993 Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. 1 Tvn 137/93, ve shodě s ustanovením § 71 odst. 4, 5 tr. řádu, prodloužil lhůtu trvání vazby do 31. 10. 1993. Jelikož ani v této lhůtě nebylo rozhodnuto, podal předseda Krajského soudu v Praze dne 8. 10. 1993 další žádost o prodloužení vazební lhůty.
Lhůta trvání vazby byla prodloužena usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Tvn 272/93, ze dne 10. 11. 1993, do 31. 3. 1994. Stěžovatel z této naznačené časové posloupnosti dovozuje, že toto usnesení bylo vydáno 10 dnů po prodloužené lhůtě trvání vazby. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR není opravného prostředku a jde o pravomocné rozhodnutí.
Stěžovatel shledává pochybnosti i o rozhodování o důvodech vazby, když Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení uvádí, že je stěžovatel ve vazbě, mimo jiné, i pro důvody § 67 písm. b) tr. řádu, které však již pominuly, jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1993 a Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1993. Nové důvody vazby (§ 67 písm. b) tr. řádu) však v usnesení nejsou odůvodněny a usnesení samotné odkazuje na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993, které shledává vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Nejvyšší soud ČR ve svém podání ze dne 18. 1. 1994 a stěžovatel ve svém podání ze dne 11. 3. 1994 vyslovili podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. souhlas, aby s přihlédnutím k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedl k předmětu stížnosti, t. j. překročení lhůty, v níž bylo možno lhůtu trvání vazby prodloužit, že stěžovatel opírá svou stížnost o § 71 odst. 2 trestního řádu, který se vztahuje na přípravné řízení, zatímco řízení před soudem se týká ustanovení § 71 odst. 3, 4 a 5. Podle nich je možno lhůtu prodloužit nad rámec ustanovení odst. 3 a navíc podle odst. 5 tehdy platného znění trestního řádu se do takové lhůty nezapočítává doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Pokud jde o důvody vazby, uvádí Nejvyšší soud ČR, že námitka stěžovatele směřuje proti obsahu odůvodnění usnesení.
Nejvyšší soud ČR při rozhodování o návrhu na prodloužení trvání vazby podle § 71 odst. 4 tr. řádu se zabýval rovněž otázkou existence vazebních důvodů podle § 67 tr. řádu. Pokud by dospěl k jiným důvodům, než pro které byl obviněný ve vazbě v době podání návrhu, mohl by je změnit pouze svým rozhodnutím, t. j. tím, že by změna důvodů vazby byla uvedena ve výrokové části usnesení. V daném případě tomu tak nebylo. Samotné odůvodnění rozhodnutí, které případně obsahuje jiné údaje, nemůže proto znamenat změnu důvodů vazby.
Nejvyšší soud ČR dále uplatnil námitku ohledně příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost směřovala a vyšel z výkladu příslušných ustanovení trestního řádu platného do 31. 12. 1993, především z jeho ustanovení § 71 a §
67. Stěžovatel v ústavní stížnosti vykládá ustanovení § 71 odst. 2 trestního řádu tak, že je vztahuje i na rozhodování Nejvyššího soudu ČR podle § 71 odst. 4 trestního řádu. Dovozuje tedy, že není rozhodné, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném, či v řízení před soudem. V zásadě tedy stěžovatel neakceptuje dvojí typ lhůty trvání vazby - v řízení přípravném a v řízení před soudem.
Lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla upravena v § 71 odst. 1 trestního řádu a mohla být podle odst. 2 prodloužena s tím, že nerozhodne-li soud o návrhu prokurátora do skončení této lhůty, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Tato ustanovení jsou věnována plně přípravnému řízení, nikoliv návrhu na prodloužení lhůty trvání vazby v řízení před soudem. Pro případ stěžovatele tedy není možno tato ustanovení použít, vzhledem k jinému právnímu charakteru jeho vazby.
Pokud se týká vazby v řízení před soudem, která se týká případu stěžovatele, byla upravena v § 71 odst. 3, 4 a specificky v odst.
5. Základní úprava, včetně délky trvání vazby jeden rok, byla upravena v ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení § 71 odst. 4 umožňovalo tuto lhůtu prodloužit nad rámec odst.
3. Pro tento konkrétní případ bylo nejzávažnější ustanovení odstavce 5, podle jehož věty druhé se do lhůty podle odst. 3 nezapočítávala doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Tedy na rozdíl od rozhodování o prodloužené lhůtě trvání vazby v přípravném řízení, docházelo při rozhodování o prodloužené lhůtě v řízení před soudem od okamžiku, kdy návrh předsedy senátu byl doručen Nejvyššímu soudu k zastavení běhu lhůty trvání vazby. Jestliže končila lhůta trvání vazby pro řízení před soudem dne 31.
10. 1993 a návrh na prodloužení byl Nejvyššímu soudu ČR doručen dne 15. 10. 1993, není napadené rozhodnutí v rozporu s trestním řádem. A protože ani právo občana na osobní svobodu neplatí absolutně, nýbrž je již Listinou základních práv a svobod presumována možnost jejího omezení způsobem, který stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny), je nutno konstatovat, že k omezení osobní svobody stěžovatele došlo právě takovým způsobem, který již a priori je v Listině základních práv a svobod upraven.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nejednotnosti uvedených vazebních důvodů v obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR o prodloužení vazby, není právně relevantní. Při rozhodování o prodloužení vazby Nejvyšší soud přezkoumával i důvody trvání vazby. Mělo-li by k vazbě dojít podle nového vazebního důvodu, musel by být uveden ve výroku; stěžovatel sám ostatně nenamítá, že by zde vazební důvod nebyl dán. Pokud tedy je v odůvodnění uveden jiný vazební důvod než ten, který byl použit v předchozím rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.
6. 1993), jedná se o nepřesnost, která však pro svůj charakter - je uvedena pouze v odůvodnění - nezakládá změnu vazebních důvodů s příslušnými následky. Ani tento stěžovatelův důvod není tedy způsobilý k odůvodnění jeho ústavní stížnosti.
Námitka účastníka ohledně příslušnosti Ústavního soudu nebyla přijata, protože ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb. je třeba považovat za lex specialis, pokud jde o ústavní stížnosti a podle něho má právo fyzická nebo právnická osoba podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Není pochyb o tom, že v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý soud, uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy, je i Nejvyšší soud orgánem veřejné moci, speciálně moci soudní a že příslušnost Ústavního soudu ČR k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli pochybnost.
Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení Ústavního soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně 21. dubna 1994