Podmínky pro podání ústavní stížnosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 21. dubna 1994
v senátě ve věci ústavní stížnosti S. L. t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížností, včas podanou podle § 72 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR,
vydané v jeho trestněprávní věci pod sp. zn. 1 Tvn 272/93 ze dne
10. 11. 1993, protože údajně nebylo rozhodnuto o prodloužení lhůty
trvání vazby ve lhůtě stanovené zákonem a tvrdí, že napadeným
usnesením bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu,
stanovené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zejména
v odst. 5 tohoto článku.
Stěžovatel byl stíhán a později souzen pro trestný čin
loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákona. Obžaloba ve
věci byla podána Krajskému soudu v Praze dne 18. 12. 1992 (věc sp.
zn. 1 T 59/92). Rozsudek byl vynesen dne 9. 7. 1993 a doručen dne
21. 9. 1993. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo podáno dne 28.
9. 1993.
V soudním stadiu řízení se věc nacházela v období od 14. 11.
1991 do 6. 2. 1992 a od 5. 6. 1992 do 7. 9. 1992. V této době,
konkrétně dne 25. 6. 1993, končila roční lhůta trvání vazby podle
§ 71 odst. 3 tr. řádu. Proto dne 23. 6. 1993 Nejvyšší soud ČR
usnesením sp. zn. 1 Tvn 137/93, ve shodě s ustanovením § 71 odst.
4, 5 tr. řádu, prodloužil lhůtu trvání vazby do 31. 10. 1993.
Jelikož ani v této lhůtě nebylo rozhodnuto, podal předseda
Krajského soudu v Praze dne 8. 10. 1993 další žádost o prodloužení
vazební lhůty.
Lhůta trvání vazby byla prodloužena usnesením Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 1 Tvn 272/93, ze dne 10. 11. 1993, do 31. 3.
1994. Stěžovatel z této naznačené časové posloupnosti dovozuje, že
toto usnesení bylo vydáno 10 dnů po prodloužené lhůtě trvání
vazby. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR není
opravného prostředku a jde o pravomocné rozhodnutí.
Stěžovatel shledává pochybnosti i o rozhodování o důvodech
vazby, když Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení uvádí, že je
stěžovatel ve vazbě, mimo jiné, i pro důvody § 67 písm. b) tr.
řádu, které však již pominuly, jak vyplývá z usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 9. 7. 1993 a Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 8. 1993. Nové důvody vazby (§ 67 písm. b) tr. řádu) však
v usnesení nejsou odůvodněny a usnesení samotné odkazuje na
předchozí usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993, které
shledává vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud ČR ve svém podání ze dne 18. 1. 1994
a stěžovatel ve svém podání ze dne 11. 3. 1994 vyslovili podle §
44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. souhlas, aby s přihlédnutím
k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci,
Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření podle
§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedl k předmětu stížnosti, t.
j. překročení lhůty, v níž bylo možno lhůtu trvání vazby
prodloužit, že stěžovatel opírá svou stížnost o § 71 odst. 2
trestního řádu, který se vztahuje na přípravné řízení, zatímco
řízení před soudem se týká ustanovení § 71 odst. 3, 4 a 5. Podle
nich je možno lhůtu prodloužit nad rámec ustanovení odst. 3
a navíc podle odst. 5 tehdy platného znění trestního řádu se do
takové lhůty nezapočítává doba, po kterou ve věci konal řízení
Nejvyšší soud. Pokud jde o důvody vazby, uvádí Nejvyšší soud ČR,
že námitka stěžovatele směřuje proti obsahu odůvodnění usnesení.
Nejvyšší soud ČR při rozhodování o návrhu na prodloužení trvání
vazby podle § 71 odst. 4 tr. řádu se zabýval rovněž otázkou
existence vazebních důvodů podle § 67 tr. řádu. Pokud by dospěl
k jiným důvodům, než pro které byl obviněný ve vazbě v době podání
návrhu, mohl by je změnit pouze svým rozhodnutím, t. j. tím, že by
změna důvodů vazby byla uvedena ve výrokové části usnesení.
V daném případě tomu tak nebylo. Samotné odůvodnění rozhodnutí,
které případně obsahuje jiné údaje, nemůže proto znamenat změnu
důvodů vazby. Nejvyšší soud ČR dále uplatnil námitku ohledně
příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č.
182/1993 Sb.
Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele
i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost
směřovala a vyšel z výkladu příslušných ustanovení trestního řádu
platného do 31. 12. 1993, především z jeho ustanovení § 71 a §
67. Stěžovatel v ústavní stížnosti vykládá ustanovení § 71 odst.
2 trestního řádu tak, že je vztahuje i na rozhodování Nejvyššího
soudu ČR podle § 71 odst. 4 trestního řádu. Dovozuje tedy, že není
rozhodné, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném, či
v řízení před soudem. V zásadě tedy stěžovatel neakceptuje dvojí
typ lhůty trvání vazby - v řízení přípravném a v řízení před
soudem.
Lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla upravena v § 71
odst. 1 trestního řádu a mohla být podle odst. 2 prodloužena
s tím, že nerozhodne-li soud o návrhu prokurátora do skončení této
lhůty, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Tato ustanovení
jsou věnována plně přípravnému řízení, nikoliv návrhu na
prodloužení lhůty trvání vazby v řízení před soudem. Pro případ
stěžovatele tedy není možno tato ustanovení použít, vzhledem
k jinému právnímu charakteru jeho vazby.
Pokud se týká vazby v řízení před soudem, která se týká
případu stěžovatele, byla upravena v § 71 odst. 3, 4 a specificky
v odst. 5. Základní úprava, včetně délky trvání vazby jeden rok,
byla upravena v ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení
§ 71 odst. 4 umožňovalo tuto lhůtu prodloužit nad rámec odst. 3.
Pro tento konkrétní případ bylo nejzávažnější ustanovení odstavce
5, podle jehož věty druhé se do lhůty podle odst. 3 nezapočítávala
doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Tedy na rozdíl
od rozhodování o prodloužené lhůtě trvání vazby v přípravném
řízení, docházelo při rozhodování o prodloužené lhůtě v řízení
před soudem od okamžiku, kdy návrh předsedy senátu byl doručen
Nejvyššímu soudu k zastavení běhu lhůty trvání vazby. Jestliže
končila lhůta trvání vazby pro řízení před soudem dne 31. 10.
1993 a návrh na prodloužení byl Nejvyššímu soudu ČR doručen dne
15. 10. 1993, není napadené rozhodnutí v rozporu s trestním řádem.
A protože ani právo občana na osobní svobodu neplatí absolutně,
nýbrž je již Listinou základních práv a svobod presumována možnost
jejího omezení způsobem, který stanoví zákon a na základě
rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny), je nutno konstatovat, že
k omezení osobní svobody stěžovatele došlo právě takovým způsobem,
který již a priori je v Listině základních práv a svobod upraven.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nejednotnosti
uvedených vazebních důvodů v obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR
o prodloužení vazby, není právně relevantní. Při rozhodování
o prodloužení vazby Nejvyšší soud přezkoumával i důvody trvání
vazby. Mělo-li by k vazbě dojít podle nového vazebního důvodu,
musel by být uveden ve výroku; stěžovatel sám ostatně nenamítá, že
by zde vazební důvod nebyl dán. Pokud tedy je v odůvodnění uveden
jiný vazební důvod než ten, který byl použit v předchozím
rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993),
jedná se o nepřesnost, která však pro svůj charakter - je uvedena
pouze v odůvodnění - nezakládá změnu vazebních důvodů
s příslušnými následky. Ani tento stěžovatelův důvod není tedy
způsobilý k odůvodnění jeho ústavní stížnosti.
Námitka účastníka ohledně příslušnosti Ústavního soudu nebyla
přijata, protože ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb. je třeba
považovat za lex specialis, pokud jde o ústavní stížnosti a podle
něho má právo fyzická nebo právnická osoba podle § 87 odst. 1
písm. d) Ústavy obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud,
jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla
účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci, bylo
porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Není
pochyb o tom, že v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
bylo konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý
soud, uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy, je i Nejvyšší soud orgánem
veřejné moci, speciálně moci soudní a že příslušnost Ústavního
soudu ČR k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli
pochybnost.
Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení
Ústavního soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak
je ve výroku tohoto nálezu uvedeno (§ 82 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb.).
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze
odvolat.
V Brně 21. dubna 1994