Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Rybářové, právně zastoupené Mgr. Petrou Kratochvílovou, advokátkou, sídlem Rašínovo nábřeží 2000/78, Praha 2, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. února 2025 č. j. 35 Co 13/2025-228, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a Ing. Jaroslava Rybáře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka domáhala, aby Okresní soud v Liberci před zahájením řízení ve věci samé nařídil předběžné opatření, kterým by vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zdržet se nakládání s veškerými peněžními prostředky na bankovním účtu č. X, a dále jako jednateli společnosti A, povinnost zdržet se nakládání s veškerými peněžními prostředky na bankovním účtu společnosti č. Y. Dále měla být vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost poukazovat stěžovatelce na její bankovní účet polovinu nájemného obdrženého od nájemců nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků, kdy povinnost hradit polovinu nájemného přímo stěžovatelce měla být uložena zároveň také nájemcům těchto nemovitostí. Společnosti Komerční banka, a. s., u které jsou shora uvedené účty vedeny, mělo být předběžným opatřením zakázáno provádět jakékoliv platební příkazy na vrub uvedených bankovních účtů s výjimkou zpracování příchozích plateb a plateb prováděných v rámci plnění povinnosti vedlejšího účastníka poukazovat stěžovatelce polovinu nájemného ze společných nemovitostí. Okresní soud usnesením ze dne 25. 10. 2024 č. j. 18 Nc 7002/2024 195 návrh zamítl s odůvodněním, že nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků nebo obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, jemuž odvolací soud nevyhověl a napadeným usnesení rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé (výrok I) a určil, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení o předběžném opatření před soudy obou stupňů ve výši 38 140 Kč (výrok II).
4. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti směřuje proti výroku II usnesení odvolacího soudu. Namítá, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vyšel - bez dalšího - z tarifní hodnoty sporu ve výši 2 574 600 Kč (viz napadené usnesení, bod 16). Podstatné však je, že stěžovatelka se návrhem na nařízení předběžného opatření domáhala "pouze" zákazu dispozic s penězi na účtu vedlejšího účastníka sloužícím k inkasování nájemného z pronájmu nemovitostí ve spoluvlastnictví účastníků, a to z důvodu obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí. Tedy předmětem řízení před obecnými soudy, jak byl vylíčen v návrhu stěžovatelky, bylo toliko vyhodnocení naplnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení předběžného opatření, nikoli samotné peněžité plnění. Nepřípustně excesivním výkladem "věci penězi ocenitelné" ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu odvolací soud uložil stěžovatelce k úhradě násobně vyšší částky, než by vedlejšímu účastníkovi příslušelo dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.
5. V této souvislosti stěžovatelku zaráží, že odvolací soud ani nezvážil postup podle § 150 o. s. ř. Právě moderační oprávnění umožňuje zabránit situacím, za nichž by se přiznání (plné) náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně mohlo jevit jako extrémně nespravedlivé nebo příliš tvrdé.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení tzv. nákladového výroku přistupuje výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů (např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004).
9. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 38 140 Kč, zatímco podle stěžovatelky měla tato náhrada činit pouze 5 500 Kč. Rozdíl tedy činí 32 640 Kč. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.) "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla také zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona (bod 34. stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu
11. V nyní posuzované věci jde o částku bagatelní, a to i přes tvrzení stěžovatelky o opaku, a napadené rozhodnutí uvedeným postulátům vyhovuje. Spočívá na výkladu a aplikaci podústavního práva. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti, natožpak zákonnosti nákladových výroků. Výklad 8 odst. 1 advokátního tarifu, jak jej provedl odvolací soud, nijak nevybočil z mezí ústavnosti a tudíž ani nezasáhl do ústavních práv stěžovatelky. Uplatnění § 150 o.
s. ř., na nějž stěžovatelka odkazuje, umožňuje soudu výjimečně nepřiznat náhradu nákladů řízení nebo ji přiznat jen částečně, pokud existují důvody hodné zvláštního zřetele. Toto ustanovení se uplatňuje i v souvislosti s předběžným opatřením, kdy soud může rozhodnout, že náklady řízení nebudou hrazeny v plné výši. Jde však o opatření výjimečné a soud musí své rozhodnutí řádně odůvodnit. I když z napadeného usnesení není úplně zřejmé, zda odvolací soud o aplikaci § 150 o. s. ř. uvažoval, z jeho bodu 11., v němž jsou shrnuty majetkové poměry stěžovatelky, je patrné, že tyto důvodem pro použití tohoto ustanovení odvolacím soudem nebyly.
12. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu