Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Ivany Skoupé, zast. Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.2.2013, č.j. 11 Co 645/2012-282, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.8.2012, č.j. 17 C 380/2007-246, a za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Jaromíra Bílého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti posouzení jejího nároku na náhradu za užívání společné věci vedlejším účastníkem se snahou o jejich posunutí do ústavněprávní roviny, zejména opakovaným tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu však k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. V řízení před obecnými soudy bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatelka neužívala společnou věc rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu, aniž by mezi ní a vedlejším účastníkem byla uzavřena náležitá smlouva. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník, který takto věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu užíval, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva vrátit, musí poskytnout druhému spoluvlastníku peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno.
Na tomto místě budiž připomenuto, že rozdílné právní hodnocení nároku v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 471/2005 , na straně jedné, a v judikatuř Nejvyššího soudu (např. sp.zn. 28 Cdo 1784/2010), na straně druhé, není pro určení výše peněžité náhrady relevantní, protože její výše, ať bude záležitost posuzována podle § 137 a násl. obč. zákoníku, či podle pravidel o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zákoníku) bude vždy představovat ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Je však zřejmé, že pro úspěch stěžovatelčiny žaloby, kterou se domáhá náhrady za užívání společné věci v míře přesahující spoluvlastnický podíl věc užívajícího spoluvlastníka, je správné určení její výše.
Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy částečně žalobě vyhověly a částečně rozhodly o zamítnutí žaloby, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutích v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje (při pečlivém čtení lze v nich nalézt odpovědi na všechny otázky formulované stěžovatelkou, např. odůvodnění výše obvyklého nájemného na str.
4 a 5 rozsudku krajského soudu, výpočet kapitalizovaných úroků na str. 7 rozsudku okresního soudu). Tvrzení o vadném poučení stěžovatelky okresním soudem a z něj vycházejících omylů neobstojí, neboť "užitky" a "úrok z prodlení" jsou opravdu (viz str. 4 rozsudku krajského soudu) dva kvalitativně odlišné instituty hmotného práva, k nimž nutno splnit adekvátní povinnost tvrzení. Právo na vydání užitků u bezdůvodného obohacení představuje rozsah závazkové povinnosti v takovém právním vztahu (navazující na obsah tohoto vztahu), úrok z prodlení je sankcí za porušení povinnosti.
Pokud by si stěžovatelka, resp. její právní zástupce, uvědomila v intencích obecného poučení tyto rozdíly, neučinila by takové úkony, jejichž účinky později dalšími úkony měnila a napravovala. Z uvedených důvodů (určení výše náhrady) nemohlo ani dojít k porušení základního práva stěžovatelky garantovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu