Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou, se sídlem Nad Zlíchovem 361/9, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č. j. 24 Co 214/2017-858, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a A. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. dubna 2018, navrhoval podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č. j. 24 Co 214/2017-858. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovný přístup k právu podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Okresního soud Praha-západ sp. zn. 25 Nc 85/2014 vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. února 2017 č. j. 25 Nc 85/2014-690 byly nezletilé děti stěžovatele za trvání manželství a po dobu rozvodu manželství rodičů svěřeny do péče matky (výrok I.) Stěžovateli byla uložena povinnost počínaje dnem 1. července 2013 a počínaje právní moci rozsudku o rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 15 000 Kč měsíčně, a to tak že 10 000 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky a 5 000 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem na účet uvedený na jméno nezletilé dcery a v její prospěch, a na výživu nezletilého syna částkou 13 000 Kč měsíčně, a to tak že 9 000 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky a 4 000 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem na účet uvedený na jméno nezletilého syna a v jeho prospěch s tím, že dluh na výživném stěžovateli pro nezletilé děti za období od 1. července 2013 do 13. února 2017 nevznikl (výrok II. a III.). Výrokem IV. soud stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výživu zletilého syna částkou 20 000 Kč měsíčně, a to 10 000 Kč k rukám zletilého syna a částkou 10 000 Kč na účet v jeho prospěch, vedený na jeho jméno vždy do 5. dne v měsíci předem. Každému z rodičů uložil soud zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 16 207,50 Kč do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok V. a VI.) a dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání matka dětí, která nesouhlasila s výší stanoveného výživného, soudu vytýkala nedostatky v odůvodnění rozsudku, nevyvození skutkového závěru o výši příjmu stěžovatele, dále namítala, že se soud dostatečně nevypořádal s otázkou, proč stěžovateli nevznikl dluh na výživném a proč stanovil výživné k rukám matky v nižší výši, než bylo dosud stěžovatelem fakticky placeno. Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností shledal odvolání matky důvodným.
Výroky o výchově nezletilých dětí a výroky o výživném pro zletilého syna nebyly v odvolání napadeny, proto nabyly samostatně právní moci. Ve výroku II. změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost počínaje dnem 1. července 2013 přispívat na výživu nezletilé dcery částku 25 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částku 23 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. září 2016 na výživu nezletilé dcery částku 27 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částku 25 000 Kč měsíčně, splatnými do každého 15.
dne v měsíci k rukám matky (výrok I.). Ve výroku III. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatel je povinen počínaje dnem právní moci rozsudku soudu o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilé dcery částku 27 000 Kč měsíčně a nezletilého syna částku 25 000 Kč měsíčně, splatnými do každého 15. dne v měsíci k rukám matky (výrok II.). Dlužné výživné za dobu od 1. července 2013 do 30. listopadu 2017 pro nezletilou dceru ve výši 231 164 Kč a pro nezletilého syna ve výši 474 234 Kč uložil odvolací soud stěžovateli zaplatit do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám matky (výrok III.
a IV.). Odvolací soud rovněž uložil zaplatit náhradu nákladů řízení státu před soudy obou stupňů, a to stěžovateli ve výši 18 220 Kč a matce ve výši 14 326 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V. a VI.). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VII.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve zjevné snaze vyhovět matce, rozhodl odvolací soud v rozporu se zákonem, judikaturou vyšších soudů, zejména pak Ústavního soudu a stanovil výživné nepřiměřeně vysoké. Podle názoru stěžovatele se jedná o tak nebývalou intenzitu porušení, že jí bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
5. Stěžovatel uvedl, že své příjmy řádně prokázal a pokud odvolací soud učinil závěr o jeho schopnostech a možnostech hradit výživné ve vyměřených částkách, považuje takový závěr za diskriminační, neboť u matky absentuje závěr o jejích schopnostech a možnostech jako absolventky vysoké školy. Stěžovatel má za to, že odvolací soud nevycházel ze schopností a možností matky, tyto řádně nekvantifikoval ani nezohlednil, že matka neučinila nic pro zvýšení svého příjmu. Pokud pak akceptoval tvrzení matky o tom, že od srpna či září 2017 se jí příjem zvýšil o 10 000 Kč čistého měsíčně, měla se podle tvrzení stěžovatele tato skutečnost zákonitě promítnout ve výši výživného pro nezletilé děti a u stěžovatele mělo dojít ke snížení výživného, což se nestalo a svědčí to o naprosto nerovném přístupu odvolacího soudu k účastníkům řízení.
6. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávně posoudil pojem výživného, ačkoliv v bodě 25. napadeného rozsudku je tento pojem vymezen správně, přičemž v průběhu řízení nebylo prokázáno, že má vyšší životní úroveň než jeho děti. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytýkal (bod 35. odůvodnění rozsudku), že stanovil výživné pro nezletilé děti zpětně, ačkoli ke dni vyhlášení rozsudku veškeré zbytné i nezbytné potřeby nezletilých dětí dobrovolně uhrazoval. Stěžovatel rovněž namítal, že odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že dětem spoří a že nepřihlédl k tomu, že po dosažení zletilosti nejstaršího syna řádně zajišťuje jeho veškeré potřeby. Podle názoru stěžovatele by mělo být stanoveno pro nezletilou dceru ve výši 15 000 Kč měsíčně s tím, že 5 000 Kč bude použito na tvorbu úspor a pro nezletilého syna ve výši 13 000 Kč s tím, že 4 000 Kč budou použity na tvorbu úspor, a to od právní moci rozsudku s tím, že dlužné výživné nevzniklo.
7. Pokud se týká rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, nesouhlasí stěžovatel se závěry učiněnými odvolacím soudem, že průběh řízení, závěry znaleckého zkoumání ani postoj rodičů v průběhu řízení neodůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení některému z rodičů ani nerovnoměrné rozdělení nákladů státu mezi oba rodiče.
8. Ústavní soud doručil ústavní stížnost Krajskému soudu v Praze, jako účastníkovi řízení a matce dětí A. B., jako vedlejší účastnici řízení.
9. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. září 2018 uvedl, že s obsahovými námitkami stěžovatele, směřujícími proti napadenému rozhodnutí, nesouhlasí. Odvolací soud po dobu odvolacího řízení vnímal snahu stěžovatele dosáhnout příspěvku na výživném pouze v takovém rozsahu, který stěžovatel sám považoval za vhodný a podle jeho úvahy za přiměřený. V průběhu odvolacího řízení se stěžovatel snažil přesvědčit i odvolací soud o tom, že matka dětí nechce přijmout zaměstnání s jeho představou potencionálního výdělku, které by ve svém důsledku znamenalo možné snížení příspěvku na výživném stěžovateli, jak sám uvádí v ústavní stížnosti a vytýká odvolacímu soudu, že nepřijal jeho úvahu o snížení výživného v době, kdy matka dětí získala další zdroj příjmů.
Odvolací soud se přitom důsledně zabýval příjmovými i majetkovými poměry obou rodičů, tedy i matky. Zvažoval všechny aspekty možností pracovního uplatnění právě matky po rozchodu rodičů a také všechny tyto zjištěné skutečnosti a uvažované souvislosti ve svém rozhodnutí podrobně popsal. Do popisu zahrnul i studium matky, kterým se snažila získat kvalifikaci, která by jí umožnila zařadit se do pracovního procesu s vyšším výdělkem, než jí poskytuje její činnost v oddílu karate s odůvodněním, že přes její vysokoškolské vzdělání v oboru práva po 13 leté pauze způsobené péčí o děti a domácnost není pro případné zaměstnavatele zajímavá, případně by takové zaměstnání vyžadovalo takové časové i studijní nasazení, kterého matka s ohledem na péči o domácnost a tři děti, z toho dvě nezletilé, není schopna.
Odvolací soud nesdílí názor stěžovatele, že její současný příjem měl mít za následek snížení výživného bez dalšího, neboť ze závěrů odvolacího soudu je zřejmé, že matka nyní po skončení studia dosahuje obdobného příjmu jako před skončením pracovního poměru ve společnosti XX. Příjmové poměry matky se získáním dalšího příjmu významně nezměnily od jejího příjmu, který měla v době společného soužití se stěžovatelem, aby to mohlo vést k závěru odvolacího soudu o přiměřeném snížení příspěvku na výživném stanoveném stěžovateli.
10. Pokud jde o námitky stěžovatele, že se odvolací soud neřídil závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15
(N 217/79 SbNU 489), odvolací soud k tomu nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí (bod 27) doplňuje, že jde-li o životní úroveň dětí, je zřejmé, že byla stěžovatelem nastavena jako nadstandardní (vzal-li odvolací soud v úvahu výši jeho příjmu a další skutečnosti, zejména, že rodina žije ve velkoryse řešeném rodinném domě, že stěžovatel vysílal děti na zahraniční studia, že s nimi jezdil na luxusní dovolené, že podporuje nákladné koníčky a jim poskytuje nákladné věcné dary). Je tedy zřejmé, že děti byly zvyklé na život ve vyšším standardu, a stěžovatel jim i nadále (po rozchodu rodičů) tuto životní úroveň, alespoň pokud jsou v kontaktu s ním, zachovává.
Výši výživného pro nezletilé děti proto odvolací soud nastavil tak, aby životní úroveň dětí, daná významnou příjmovou disproporcí rodičů, pokud jsou v péči matky, a stěžovatele, se zásadně nezměnila. Úhrada dlužného výživného uložená stěžovateli k rukám matky tak měla být výrazem toho, že výživné se již dětem mělo dostat nejen k tvorbě úspor dle úvahy matky jako hlavního pečovatele, ale současně i k zajištění stávající úrovně dětí v péči matky nastavené stěžovatelem. V podrobnostech lze uvést, že dlužné výživné umožní matce např. dětem hradit zahraniční studijní pobyt či s nimi absolvovat životní úrovní dětí přiměřenou dovolenou, jak to dosud činil pouze stěžovatel.
11. Pokud stěžovatel namítal, že odvolací soud nesprávně nesnížil dlužné výživné o náklady zahraničních dovolených, při nichž stěžovatel tvrdil, že děti učil svému řemeslu, pak odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že takový názor považuje za zcela nepřijatelný. Bylo by zcela proti zájmům nezletilých dětí, aby náklady vlastní dovolené stěžovatele s dětmi (zřejmě s náklady ve výši dle úvahy nepečujícího rodiče) byly plně hrazeny z jeho příspěvku na výživné, jinými slovy v případě, že nepečující rodič pojede s dítětem v době styku na dovolenou, pak by se dítěti žádného příspěvku na výživném po určitou dobu nedostalo. Odvolací soud vyšel z předpokladu, že byl-li stěžovatel po léta prakticky jedinou osobou, která zajišťovala v rodině příjem, který umožňoval stěžovatelem tvrzený vyšší standard, pak jeho příjmové poměry tomuto zajištění musely odpovídat. Odvolací soud hodnotil možnosti, schopnosti a majetkové poměry stěžovatele tak, jak je popsal ve svém rozhodnutí, když výši stěžovatelových výdajů porovnal s výší jeho příjmu, a to podle daňového přiznání, neboť stěžovatel po celou dobu řízení tvrdil, že jiné příjmy, než vyplývající z daňového přiznání, nemá. Z dokazování pak nutně vyplynul závěr o vyšším příjmu stěžovatele než deklarovaném daňovými přiznáními a tvrzeným ročním podílem na zisku. Z popisovaných a doložených vydání pro děti, které stěžovatel předložil, pak vyplynul logický závěr o předpokládané skutečné výši jeho příjmu, která je odrazem stěžovatelovy celkové životní úrovně i v souladu se závěry Ústavního soudu, uvedenými v jeho rozhodnutích ze dne 6. března 2018 sp. zn. IV. ÚS 641/17 , ze dne 8. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 či ze dne 7. března 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 .
12. Jde-li o náklady státu, které vznikly ve spojení se zjištěním majetkových poměrů stěžovatele, odvolací soud je toho názoru, že se ve svých závěrech neodchýlil od standardního rozhodování o nákladech řízení státu s ohledem na výsledek sporu podle § 148 odst. 1 o. s. ř., který je pro rozhodnutí významný i v nesporném řízení. Procesní stanoviska účastníků ohledně jejich návrhů na výši příspěvku na výživné pro nezletilé děti stěžovatele pak byla pro odvolací soud základem při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení. Závěrem svého vyjádření odvolací soud uvedl, že podle jeho názoru v průběhu řízení ani rozhodnutím soudu nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele.
13. Matka dětí ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. října 2018 uvedla, že z odůvodnění samotné ústavní stížnosti nevyplývá jediné porušení namítaných článků Listiny. Stěžovatel se omezil pouze na konstatování, že odvolací soud ve zjevné snaze vyhovět matce, rozhodl v rozporu se zákonem a judikaturou vyšších soudů. Podle názoru matky, jak vyplývá z protokolů o jednání, ponechal soud stěžovateli velký prostor k tomu, aby se vyjádřil ke všem skutečnostem, podle jeho názoru rozhodujícím pro rozhodnutí ve věci samé, avšak stěžovatel svých práv ani nevyužil, což je patrno z toho, že ačkoliv jednání konané dne 9. listopadu 2017 bylo odročováno za účelem výslechu stěžovatele, ten nakonec od svého výslechu upustil a k věci se dále osobně nevyjadřoval. Odvolací soud se pak vypořádal i s opakovanými námitkami stěžovatele směřujícími k tomu, že ze svého příjmu neuspokojovala potřeby nezletilých dětí, s odůvodněním, že na to neměla finanční prostředky a naopak dospěl k závěru, že bylo prokázáno, přestože jí stěžovatel neumožnil přístup k výnosům ze společného majetku, že ze svého nižšího příjmu uspokojovala potřeby nezletilých dětí ve skromnějším rozsahu, a že další výživné poskytovala výkonem osobní péče a péčí o domácnost.
14. Podle názoru matky odvolací soud žádným způsobem neporušil zásadu rovnosti účastníků, když oba dva účastníci měli stejný prostor k tomu, aby vyjádřili svá stanoviska a navrhli důkazy. V neprospěch matky byla vyřešena otázka darů, protože matka nechtěla, aby děti byly vyslýchány před soudem za účelem zjištění, k jaké příležitosti dárky od stěžovatele dostaly, a proto souhlasila s tím, že veškeré dary, které stěžovatel dával dětem bez jejího vědomí, bez její informovanosti, a bez toho aniž by se mohla vyjádřit k jejich vhodnosti, budou započteny na dlužné výživné, byť se jednalo o dárky k Vánocům, svátkům a narozeninám. Stěžovatel podle tvrzení matky opakovaně ve svém podání uvádí polopravdy a zcela bezdůvodně napadá odvolací soud. Podle jejího názoru stěžovatel řádně svůj příjem nedoložil a matka v průběhu řízení pouze hájila práva svá a svých dětí spočívající v tom, že děti mají právo na stejnou životní úroveň jako rodiče a nemůže obstát stav, kdy u jednoho rodiče budou žít v luxusu v průběhu dovolených a styku a u druhého rodiče nebudou mít jakoukoliv možnost tuto životní úroveň dorovnat. Okolnost, že stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí, nemůže pak sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
15. Ústavní soud obě vyjádření doručil stěžovateli. Stěžovatel ve své replice ze dne 2. listopadu 2018 setrval na svých názorech vyjádřených v ústavní stížnosti, zejména trval na tom, že ve schopnostech a možnostech matky s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti bylo dosahovat v rozhodném období mnohem vyššího příjmu a bylo povinností odvolacího soudu stanovit potencionální příjem matky v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012. Za ten je možné považovat jen takový příjem, který odpovídá jak schopnostem a možnostem povinného, tak zejména nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní. Stěžovatel uznal, že matka výkonem osobní péče, který se s věkem dětí snižoval, částečně uhrazovala vyživovací povinnost k nim, v jistém období však osobní péče o děti zcela absentovala - pobyt nezl. syna na studijním pobytu v USA a nezl. dcery v Anglii ve školním roce 2017/2018. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že poté, co odešel ze společné domácnosti, toliko on sám dětem poskytoval takovou životní úroveň, na kterou byly zvyklé, což je stěžejní smysl vyživovací povinnosti povinného. Proto podle jeho názoru nebyl ani jediný objektivní důvod stanovit mu dlužné výživné, jak to učinil odvolací soud, natož k rukám matky. Odvolací soud tak ponechal veškerou odpovědnost za uspokojování potřeb nezletilých dětí na stěžovateli, co je podle jeho názoru diskriminující.
16. Matka podle tvrzení stěžovatele neuvádí ve svém vyjádření nic nového, k její argumentaci se vyjadřoval v průběhu řízení a je přesvědčen, že nehájí zájmy dětí. Stěžovatel i nadále považuje názor odvolacího soudu o tom, že je jeho příjem vyšší než odpovídá předloženým daňovým přiznáním, za spekulativní, neboť záměrně nepřihlíží k zákonným daňovým optimalizacím a skutečnosti, že většinu svých výdajů na reprezentaci uhrazuje v souladu se zákonem a ze své podnikatelské činnosti.
17. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem uvedeným odvolacím soudem, že průběh řízení, závěry znaleckého zkoumání, ani postoj rodičů v průběhu řízení neodůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení některému z rodičů ani nerovnoměrné rozdělení nákladů státu mezi oba rodiče.
18. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
19. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
21. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
22. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy a při stanovení výše výživného zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09
(N 32/56 SbNU 363)]. Ústavnímu soudu nenáleží hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
23. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že odvolací soud je při svém rozhodování dostatečně zohlednil.
24. K výši příjmu matky odvolací soud uvedl, že do roku 2008 plnila svou vyživovací povinnost pouze osobní péčí, přičemž ze strany stěžovatele nebylo proti tomuto tvrzení žádných námitek. Stěžovatel ani nic nenamítal ke zjištění, že od roku 2008 pobírala matka příjem v částce cca 9 000 Kč měsíčně od společnosti XY a cca 15 000 Kč z pracovního poměru ve společné firmě. Po rozchodu rodičů v roce 2013 byl příjem matky zabezpečen až do dubna 2014. Odvolací soud přihlížel k tomu, že v roce 2013 byla nezletilému synovi diagnostikována specifická porucha učení, která vyžaduje vyšší podíl přípravy rodiče na studiu nezletilého, což odráží skutečnost, že matka i přes věk všech nezletilých dětí stále plnila podstatnou část své vyživovací povinnosti osobní péčí.
Pokud stěžovatel poukazoval na to, že matka si měla zajistit vyšší příjem, pak odvolací soud tento názor bez dalšího nesdílí. V souvislosti se zjištěnými nabídkami zaměstnání matky s vysokoškolským právnickým vzděláním s nulovou praxí je pak zřejmé, že matka v právnické profesi vzhledem k opakované novelizaci předpisů bez sebemenší praxe nemohla získat uplatnění v zaměstnání dle svého vzdělání, které by ji umožňovalo získat vyšší příjem tvrzený stěžovatelem ve výši 50 000 Kč hrubého měsíčně či uvažovaný příjem soudem prvního stupně 62 000 Kč hrubého měsíčně.
V situaci účastníků nelze podle názoru odvolacího soudu přehlédnout, že součástí společného jmění je nejen rodinný dům, který matka s dětmi po dohodě se stěžovatelem užívá, ale i další nemovitosti, které rodiče, neboť se jedná o jejich společné jmění, pronajímají, přičemž stěžovatel zamezil matce k tomuto příjmu přístup. Matka si v současné době poté, co ukončila dvousemestrální studium, zajistila další příjem v částce 10 000 Kč měsíčně čistého. Odvolací soud dospěl k závěru, že matka ze svého, byť nižšího příjmu upokojuje potřeby nezletilých dětí ve skromnějším rozsahu a dále výživné poskytuje i výkonem své osobní péče o domácnost dětí, což lze v určité míře připustit i u dětí blížících se věku dospělých a dospělých (bod 28).
25. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
26. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil.
27. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci za strany odvolacího soudu je možno uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje, že byl právě v souzené věci diskriminován, přičemž tuto skutečnost nelze ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
28. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatel čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení vůči protistraně se stěžovateli dostalo, resp. dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení.
29. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
30. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu