Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2020, č. j. 13 Co 83/2020-59, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že se o probíhající exekuci a elektronickém platebním rozkazu dozvěděla od svého právního zástupce až dne 16. 12. 2019. Shora uvedený platební rozkaz byl doručen zákonné zástupkyni tehdy nezletilé stěžovatelky, její matce M. K. dne 23. 2. 2012, a to do vlastních rukou. Doručení exekučního titulu bylo provedeno podle § 46 písm. a) a § 49 odst. 2 a 4 o.s.ř., což považuje stěžovatelka za skutkově a právně chybné. Podle stěžovatelky bylo nutno platební rozkaz doručit do vlastních rukou žalované, resp. jejího zákonného zástupce, přičemž náhradní doručení bylo vyloučeno.
V rozhodné době byla stěžovatelka i její matka hlášena na ohlašovně ÚMČ Praha 10, kde fakticky nikdy nebydlela a ani bydlet nemohla. Údaj soudu prvního stupně, že by elektronický platební rozkaz přijala matka stěžovatelky do vlastních rukou, je tedy nepravdivý. Elektronický platební rozkaz nemůže být podle stěžovatelky řádným právním titulem, neboť jí nebyl nikdy doručen. Náhradní doručení je přitom vyloučeno. Stěžovatelce bylo v době vydání platebního rozkazu 13 let, přičemž v tomto řízení měla být zastoupena právním zástupcem.
6. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zastavení nařízené exekuce, přičemž dostatečně nerozlišila rozdíl mezi nalézacím a vykonávacím řízením. Již Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že se stěžovatelka ve své podstatě snaží dosáhnout v rámci exekučního řízení přehodnocení závěrů nalézacího soudu. Při nařízení výkonu rozhodnutí, příp. při rozhodování o návrhu na zastavení výkonu exekuce, zkoumá příslušný soud pouze to, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální i materiální a zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni.
Stěžovatelka v exekučním řízení namítá vady nalézacího řízení, které se však do exekučního řízení nepřenášejí. Exekuční soud se v odůvodnění napadeného usnesení neopomněl vypořádat s otázkou řádného doručení platebního rozkazu matce stěžovatelky, a to na adresu jejího faktického bydliště v ulici K. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že na uvedené adrese její matka nikdy nebydlela, nicméně nepřednáší žádné tvrzení či důkaz, jímž by tvrzený nesprávný závěr městského soudu o faktickém bydlišti své matky v rozhodném období vyvrátila.
7. Ze shora uvedených závěrů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo řádně odůvodněno a lze jej tedy považovat za ústavně konformní. Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu