Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Alexandre Loukinova, zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3464/2023-272 ze dne 27. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím Nejvyšší soud porušil jeho základní práva zaručená v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal proti bytovému družstvu (vedlejšímu účastníkovi) nahrazení projevu vůle, resp. uložení povinnosti družstvu bezúplatně převést podíl bytové jednotky do vlastnictví stěžovatele, při současném vypořádání jeho družstevního členského podílu a zajištění oprávnění podat návrh na vklad do katastru nemovitostí.
3. Městský soud v Praze ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 74 Cm 129/2020-165 ze dne 16. 6. 2021 žalobu stěžovatele zamítl. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 4 Cmo 124/2021-221 ze dne 28. 6. 2022 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako vadné podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel předně tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a odepřel mu přístup k soudu, protože nedostatečně a formalisticky posoudil obsah stěžovatelova dovolání. Stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti ve svém dovolání řádně odůvodnil. Uváděl, že nižší soudy se nevypořádaly s tím, že stěžovatel splnil všechny předpoklady, aby družstevní bytová jednotka byla převedena do jeho vlastnictví. Soudy postupovaly podle stěžovatele svévolně; předmětná bytová jednotka objektivně podléhá bytovému zákonu, což soudy zanedbaly a porušily tak právo na rovnost účastníků, zákonnost, spravedlnost a nezávislost soudů.
Stěžovatel v dovolání výslovně uvedl, že "se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe vyšších soudů, z části rozhodoval dle názoru dovolatele nesprávně, poškodil dovolatele na zaručeném Ústavou ČR a LZPS ČR právu vlastnit majetek, na přístup k soudu a na projednání jeho záležitosti nezávislým soudem". Plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace v něm obsažené, nelze je odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny přímo a explicitně.
Vykládá-li dovolací soud požadavky kladené na náležitosti dovolání přísněji, porušuje právo dovolatelů na přístup k soudu (stěžovatel odkazuje především na nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023). Nejvyšší soud nesmí otázku, zda je v dovolání vymezena "ustálená rozhodovací praxe", od níž se měl odvolací soud odchýlit, posuzovat přepjatě formalisticky; není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí. Ze stanoviska pléna sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16 vyplývá, že jako přípustné je nutné posoudit dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
6. Podle stěžovatele není pravdivý závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání nebyla konkretizována jeho předchozí rozhodovací praxe či praxe Ústavního soudu: dovolání totiž obsahovalo minimálně odkaz na právo vlastnit majetek, přístup k soudu, extrémní porušení práva na zákonnost a spravedlnost, což je dostačující. Nejvyšší soud nesmí na účastníka protiústavně přenášet svoji povinnost znát právo.
7. Stěžovatel konečně namítá, že o dovolání protiústavně a v rozporu s § 243c odst. 2 občanského soudního řádu rozhodl pouze předseda senátu Nejvyššího soudu, čímž zabránil rozhodovat ve věci stěžovatele dalším dvěma soudcům. K odmítnutí dovolání je třeba jednomyslného rozhodnutí senátu, jehož složení bylo nadto unáhleně změněno několik dní před vydáním napadeného usnesení.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá nic, co by mohlo zpochybnit ústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání pro vady.
11. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako vadné, protože stěžovatel pouze obecně argumentoval, že odvolací soud měl jeho věc posoudit jinak a že se zároveň odchýlil od rozhodovací praxe vyšších soudů (viz bod 8 napadeného usnesení). Z jeho dovolání tedy nebylo patrné, o kterou právní otázku jde, jak jinak by měla být vyřešena či od které ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud měl odchýlit. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by relevantní informace ve svém dovolání uvedl.
12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je v souladu s klíčovým stanoviskem pléna sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16. V něm Ústavní soud výslovně zdůraznil, že ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu po advokátech vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu (resp. Ústavního soudu) a následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Neuvedl-li advokát stěžovatele v dovolání žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit či které by mělo být překonáno, nelze jeho dovolání považovat za řádné. Uvedené platí o to víc, není-li v dovolání ani v ústavní stížnosti formulována jasně právní otázka, která měla být Nejvyšším soudem řešena.
13. Namítá-li stěžovatel, že jeho dovolání odmítl protiústavně předseda senátu Nejvyššího soudu (či že složení senátu bylo protiústavně změněno), přehlíží znění § 243f odst. 2 občanského soudního řádu. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti - včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání -, je posouzením podání z čistě formálního hlediska a podle § 243f odst. 2 občanského soudního řádu proto může (ale nemusí) být učiněno předsedou senátu nebo jeho pověřeným členem (viz bod 40 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
14. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu