Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Davidem, advokátem, sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1097/2023-796 ze dne 17. ledna 2024, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 444/2023 ze dne 10. srpna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 56/2021 ze dne 29. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto přečiny, jakož i za další sbíhající se přečin, mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu pobytu na území statutárního města K. v trvání osmnácti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že vyhrožoval policistovi, který vůči němu téhož dne prováděl služební zákrok, že si na něho počká a vrátí mu napadení, a o necelý měsíc později na veřejnosti vulgárně urážel policistu a plivl na něj.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní řízení bylo ve všech jeho fázích stiženo zásadními procesními vadami, pro které obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu. Dále cituje část nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016, jež se týká pravidel pro posuzování situací označovaných jako "tvrzení proti tvrzení".
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https//nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
8. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel tvrdí, že trestní řízení, jež bylo proti němu vedeno, bylo ve všech svých fázích stiženo zásadními procesními vadami. Nic takového Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil. Jelikož stěžovatel námitku formuluje obecně a neuvádí žádnou konkrétní procesní vadu, ke které mělo dojít, Ústavní soud nemá příležitost, jak námitku více prověřit. Ústavní soud zde není od toho, aby argumentaci za stěžovatele domýšlel a doplňoval.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti současně cituje část nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016, a to v souvislosti s posuzováním situací "tvrzení proti tvrzení". Z toho Ústavní soud dovozuje, že podle stěžovatelova názoru mělo v jeho věci dojít k porušení závěrů vyplývajících z tohoto nálezu. Nicméně ani tuto námitku stěžovatel blíže nevysvětluje a nijak nereaguje na argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu tak nezbývá než odkázat na body 9 a 10 napadeného usnesení městského soudu, kde byly shrnuty podstatné výsledky provedeného dokazování. Vyplývá z nich, že u obou skutků, za něž byl stěžovatel odsouzen, byla jeho vina prokazována výpověďmi dvou svědků (policistů) a také kamerovými záznamy, jež oba incidenty zachycovaly. V řízení, jež bylo proti stěžovateli vedeno, tedy v žádném případě nenastala situace označovaná jako "tvrzení proti tvrzení".
10. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu