Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Čechurou advokátem v Praze 2, Vinohradská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 46/2007-38 ze dne 13. února 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 13/2006-17 ze dne 30. října 2006 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 365 814 067 ze dne 6. prosince 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka emigrovala z důvodu politické persekuce v roce 1968 do Velké Británie, kde má stále trvalý pobyt. V České republice má postavení tzv. devizové cizozemky. V roce 1983/84 přijela na vánoce a Nový rok na návštěvu za matkou do Československa. Během této návštěvy onemocněla a byla velmi tvrdě politicky pronásledována. Na pokyn tehdejších úřadů jí nebyla poskytnuta ani základní zdravotní péče, byly jí odebrány doklady a dva roky byla ponechána bez jakéhokoliv lékařského ošetření a bez finančních prostředků.
Protiprávně jí nebylo umožněno vycestovat zpět do Velké Británie. Státní bezpečnost zneužila této situace k vykonstruovaným procesům, zneužila medicíny a psychiatrie k persekuci stěžovatelky. V letech 1990 a 1991 proběhla její soudní a politická rehabilitace a na konci roku jí byl po diplomatických jednáních poskytnut sociální důchod ve výši 1.000,- Kč. Jednáním státních orgánů byla stěžovatelce způsobena trvalá invalidita, znemožněno pracovní a společenské uplatnění. Tento postup tehdejšího komunistického režimu se negativně projevuje při stanovování invalidního i starobního důchodu, především ve výpočtu hrubého ročního výdělku, neboť v letech 1968 až 1983 stěžovatelka pracovala ve Velké Británii, po roce 1983, kdy onemocněla, již nemohla pracovat z důvodů shora popsaných.
Stanovisko Nejvyššího správního soudu, že absolutní podmínkou přiznání příplatku podle ustanovení § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 119/1990 Sb.), je jedině rehabilitační řízení uskutečněné podle tohoto zákona, není korektní. Principy obecné spravedlnosti - podle jejího názoru - naopak vyžadují, aby za splnění uvedené podmínky byly považovány i výsledky nestandardních rehabilitačních procesů, pokud neodporují základním myšlenkám zákona č. 119/1990 Sb. Podle mínění stěžovatelky nejde o rozšiřování okruhu osob, kterým náleží příplatek k důchodu, ale pouze o využití analogie v souladu s obecnými principy spravedlnosti. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 46/2007-38 ze dne 13. února 2008 zamítnuta. Soud v podstatě uvedl, že přestože stěžovatelka byla zbavena osobní svobody, nemohlo dojít k rehabilitaci podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona 119/1990 Sb., neboť trestný čin, pro který byla stíhána není uveden v ustanoveních § 2 a 4 citovaného zákona. Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu nelze v rozporu s podmínkami stanovenými v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. rozšiřovat okruh osob, kterým náleží příplatek k důchodu. Pokud byla stěžovatelka nezákonně zbavena osobní svobody, avšak nebyla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., lze souhlasit s názorem městského soudu, že nebyla splněna podmínka stanovená v § 1 písm. a) citovaného nařízení vlády.
Ústavní soud nepřisvědčil základní námitce stěžovatelky, podle níž lze per analogiam pod okruh osob, jimž má být poskytnut příplatek k důchodu, zařadit i další osoby, u nichž rovněž došlo k nezákonnému omezení osobní svobody a že takový postup nelze považovat za rozšíření okruhu oprávněných osob k tomuto příplatku.
Ústavní soud již mnohokrát vyslovil - a to v souvislosti s restitučními předpisy - že je základním oprávněním státu, aby stanovil hranice, v nichž chce odčinit, resp. zmírnit některé křivdy spáchané dřívějším režimem. Pro oblast, jíž se dotýká i nařízení vlády č. 622/2004 Sb., podle něhož se poskytuje příplatek k důchodu, představuje vymezení rozsahu odčiňovaných křivd zákon č. 119/1990 Sb. Citovaným zákonem definovaný okruh je potom závazný i pro všechny další, zejména prováděcí právní předpisy.
Nelze proto rozšiřovat okruh osob, které byly rehabilitovány pro trestné činy taxativním výčtem stanovené v uvedeném zákoně; tím je samozřejmě dán i okruh osob, jimž ve smyslu prováděcího nařízení vlády náleží příplatek k důchodu. V předmětné věci bylo proti stěžovatelce vzneseno obvinění z trestného činu výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1 trestního zákona, který však není zahrnut ve výčtu trestných činů v ustanoveních § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Z uvedeného proto vyplývá, že stěžovatelce nemohl být za dobu nezákonného omezení osobní svobody příplatek k důchodu poskytnut.
Nad rámec těchto závěrů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka byla postižena omezením svobody, jehož nezákonnost byla prokázána - jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu - což jí zřejmě umožňovalo domáhat se náhrady škody, způsobené tímto nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu