Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., právně zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 11. 2013 č. j. 10 P 64/2009-256 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014 č. j. 25 Co 64/2014-285 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 4. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel podal dne 12. 4. 2013 k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 návrh na snížení výživného pro dvě nezletilé dcery na částky 3 000 Kč a 2 000 Kč měsíčně (snížení z původních 8 000 Kč a 7 000 Kč), a to počínaje dnem 1. 4. 2013. Svůj návrh odůvodnil stěžovatel zejména změnou poměrů, jež měla spočívat v tom, že se stal nezaměstnaným, neboť ukončil pracovní poměr a dosud nenalezl nové odpovídající zaměstnání. Návrh stěžovatele byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 zamítnut. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 zdůvodnil rozsudek tím, že potřeby dětí se od schválení dohody rodičů zvýšily již jen plynutím času; za vyplacené odstupné, podporu v nezaměstnanosti a prostředky získané prodejem garsoniéry mohl stěžovatel platit výživné ve sjednaném rozsahu ještě mnoho dalších měsíců; místo toho, aby otec vložil zbylé prostředky do výživného, půjčil je třetí osobě. Městský soud v Praze jako soud odvolací dal soudu I. stupně za pravdu, když použil shodné argumenty.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho základní právo vlastnit majetek, když uvádí, že přednostní pohledávky stojí nad vším ostatním a životní úroveň otce není pro posouzení přiměřenosti výživného relevantní. Soudy porušily také právo stěžovatele na spravedlivý proces, když nevzaly v úvahu možnosti, schopnosti a majetkové poměry otce, který přišel o lukrativní zaměstnání na straně jedné a matky, která v současné době vydělává o deset tisíc korun více než otec na straně druhé. Dále nezvážily reálné možnosti stěžovatele závazek splnit. Při stanovení výše výživného musí být respektována kritéria přiměřenosti, která i v zájmu oprávněných brání tomu, aby se povinná osoba dostala do situace, kdy své povinnosti nebude moci plnit.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
6. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002 a sp. zn. IV. ÚS 778/02 ze dne 12. 3. 2003; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinně právních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv.
To se ostatně odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině není až na několik výjimek proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
8. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná a naopak je možno konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně velmi pečlivě, srozumitelně a naprosto přiléhavě odůvodnily rozhodnutí vydaná ve věci stěžovatele, pričemž Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje. Krajský a zejména okresní soud se podrobně zabýval výší příjmů stěžovatele, stejně tak jeho majetkovými poměry a důvody odmítnutí zaměstnání. Rozhodnou pro posouzení výše vyživovací povinnosti byla potencionalita příjmů stěžovatele, ke které byl soud na základě ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině povinen přihlížet.
Jakmile se člověk stane rodičem, nabývá určitá práva s tím spojená, ale též jej začnou vázat určitá omezení daná existencí dítěte a jeho zájmy. Rozhodne-li se proto rodič využít práva na svobodu pohybu a na volbu povolání, musí mít přitom současně na zřeteli zájmy svého dítěte, v projednávaném případě pak zájem na zabezpečení všech potřeb obou stěžovatelových dcer napomáhajících všestrannému rozvoji jejich osobnosti. V případě kolize zájmu dítěte a rodiče převáží zájem dítěte, který je předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
Soudy se podrobně zabývaly i dispozicemi stěžovatele se svým majetkem (např. prodej garsoniéry, z výnosu půjčka přítelkyni apod.) a své závěry, jež z provedeného dokazování učinily, náležitě a srozumitelně odůvodnily.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu